Havaj a Mauricius: O dvou ostrovech, mezi nimiž leželo 6 let učení se znovu důvěřovat světu
- Ing. Soňa Staňková, DiS., PCC
- 19. 6.
- Minut čtení: 13
Psal se rok 2020 a já jsem se rozhodla udělat něco, po čem jsem dlouho toužila. Vyrazit sama na druhý konec světa jako žena na vlastní cestě. Dnes by se možná řeklo solo travel, tehdy jsem to však vnímala mnohem osobněji jako svůj vlastní vision quest, jako osobní pouť za horizont mého známého života. Už jsem za sebou hodně zahraničních dobrodružných cest měla a tak jsem se vnímala jako celkem zkušená cestovatelka, která ale při svých cestách měla vždy po boku manžela. To se pak vše při cestování dělí na půl - nejen ekonomické náklady, ale i zážitky, radosti, strachy nebo obavy. Takže cestovat úplně sama žena, to bude další větší dobrodružství než jsem tehdy znala - jsem si tehdy myslela.
Mým cestovatelským cílem v 2/2020 byly Havajské ostrovy
Výběr termínu pro jejich návštěvu byl nejprve dost praktický. Na samotný pobyt totiž navazovala moje profesní účast na mezinárodní konferenci ICF ve Spojených státech, která se měla konat koncem března 2020 a až do konce února pořadatelé avízovali, že se v pohodě uskuteční a tak se mi zdálo logické spojit obě cesty dohromady a Havaj navštívit před konferencí. Jenže pravda je, že konference byla jen záminkou, ten skutečný důvod byl někde mnohem hlouběji. Procházela jsem totiž tehdy náročným životním obdobím a vnitřně jsem cítila, že potřebuji změnu, na kterou už ale chci být chvíli sama bez komentářů a dobrých rad ostatních. Potřebovala jsem se na svůj život podívat z jiné strany oceánu a ani za mák jsem nemohla tušit jak moc do hloubky se mi toto přání opravdu vyplní.
Ano, jistě, Havaj mě přitahovala odjakživa. Fascinovala mě na dálku její příroda, její vulkanická energie, oceán, příběhy původních obyvatel i zvláštní pověst, která toto souostroví obklopuje na tisíce kilometrů daleko za oceán. Celkem dobře jsem tedy vše plánovala dopředu. Už v ČR jsem se setkala s několika lidmi, kteří na Havaji byli a vyslechla si jejich cestovatelská doporučení. Pamatuji si, jak jsem jemně zpozorněla, když jsem od většiny slýchala zvláštní větu: "Havaj vás nenechá odejít stejnou, jako jste přijela. Někomu nabídne hluboké poznání, jinému radost, dalšímu však velmi tvrdou lekci."
Pamatuji si, jak jsem se těmto větám tehdy smála, protože mi připadaly přehnané, možná až ezoterické, když dobrodružní cestovatelé personalizovali havajské ostrovy jakoby měly moc mi udělit nějakou lekci. Byla jsem raději spíš racionální a věřila jsem přípravě, plánování a vlastní schopnosti zvládnout téměř cokoliv. A připravená jsem byla celkem dokonale, ostatně jako vždy i při mých minulých cestách. Měla jsem nastudované průvodce, itineráře, rezervace v jakém parku budu kdy spát, doporučení, kontakty na Čechy žijící na ostrovech. Věděla jsem, kde budu který den spát, kolik to bude stát, co chci vidět a kam se přesunu kdy dál. Cestovala jsem způsobem, jakým jsem byla zvyklá cestovat celý život. Nízko nákladově, s batohem, s otevřeností dobrodružství jen s jedním dost velkým rozdílem - tentokrát jsem cestovala sama, žena, 12.000 km z domova.
Jenže mezi dobrodružstvím a překročením nekomfortní zóny do zóny paniky bývá někdy velmi tenká hranice. Dnes, s odstupem šesti let, dokážu vidět, jak moc byla tehdejší Soňa orientovaná na výkon, jak moc věřila, že všechno zvládne díky tomu, že má většinu věcí naplánovaných a pod kontrolou. Jak často ignorovala vlastní potřeby ve jménu zážitku, poznání nebo cíle, který si mohla odšktrnout ve svém cestovatelském itineráři. Jako správný dobrodruh jsem spala pod stanem, v půjčeném autě, neustále se přesouvala mezi místy. To všechno může znít romanticky a dobrodružně, ale romantika má tendenci mizet ve chvíli, kdy jste sama žena dvanáct tisíc kilometrů od domova a současně nesete těžké osobní téma, které jste si s sebou na cestu do batohu přibalila.
VISION QUEST NA HAVAJI
Na Havaji jsem viděla krajiny, které mi dodnes berou dech. To, co jsem znala z film (např. Jurský park) bylo najednou před mýma očima a hmatem. Procházela jsem deštnými lesy, lávovými poli, pobřežími, která vypadala orpavdu jako z jiného světa, no však taky byla přeci. Zajímala jsem se o polynéskou kultůru a historii místa. Užívala jsem si ten pověstný Hawaii Spirit, kde se téma lásky a laskavosti sladce line celým ostrovem a houpe vás v rytmu oceánských vln. Ano, něco se ve mně skutečně jemně proměňovalo, přicházela hluboká touha být na Havaji s někým, s kým budu moci tuto atmosféru sdílet a to ozvlášť, když mi byla na každém roku připomínaná kvalita lásky.
12. březen, den mých 40. narozenin. Den kdy jsem dostala doslova světový dárek k nezapomenutí, protože se celý svět začal zavírat. Zprávy o covidu, které jsem do té doby vnímala jako vzdálenou kulisu odehrávající se někde na druhé straně planety, se během několika hodin proměnily v hmatetelnou realitu. Z konference přišel 4 dny před jejím konáním email, že se ruší. Hranice se zavíraly a celý svět, včetně letiště se dostávala do chaosu, který vyvrcholil několika měsíčním lock downem. Hotely ukončovaly provoz. Nikdo nevěděl, co bude za týden, za tři dny nebo za několik hodin. Světová panika ovládla životy všech lidí na celém světě a na takový scénář jsem v přípravách své cesty nemohla snad ani nikdy dohlédnouot.
Celý svět přicházel do lock downu a já byla na ostrově uprostřed Tichého oceánu. Když dnes lidem tento příběh vyprávím, často se smějí a říkají: „Na jakém lepším místě bys mohla být uvězněná než na Havaji?“ Jenže oni si většinou představují pohlednici, ne realitu. Realitou byly zavřené všechny služby (obchody, hotely,....), nejistota, nedostupné informace, rušené lety, strach z nemoci, která tehdy vypadala jako potenciální katastrofa neznámých rozměrů. Pamatuji si jak jsem přistoupila k havajské policistce a ptala se jí na to co mám teď dělat a ona strachy uskočila, že mám být od ní alespoň 3 m, když s ní mluvím, a že ona zatím vůbec nic neví. Realitou tedy bylo několik dní na letištích, neustálé kupování nových letenek, které následně díky totálnímu letištnímu chaosu neplatily, vyčerpané finance, minimální spánek, minimální jídlo a pocit, že kontrola nad vlastním životem mizí každou další hodinou.
Vzpomínám si na telefonáty domů s 12 h. časovým posunem, na moje blízké, kteří měli strach a vzájemně jsme brečeli do telefonu. Na to zvláštní obrácení rolí, kdy místo toho, aby uklidňovali oni mě, uklidňovala jsem já je. Musela jsem nakonec zapnout všechny svoje zbylé fyzické i psychické síly, které už tak čerpali díky předchozímu Vision Questu svoje rezervy, na plný plyn. Musela jsem se úplně vypnout od emočního prožívání a jednat čistě pragmaticky a racionálně, emoce jsem v tu chvíli úplně pohřbila. Věděla jsem o sobě, že jsem v krizových situacích celkem dobrá, ale nyní jsem byla sama dost překvapená jak moc se můj nervový systém přepnul do režimu přežití za každou cenu a nastavil moje tělo do totálně bojového pozoru.
Nakonec jsem se asi po 5 denní snaze domů dostala, s přestupy přes několik nehorších (svou velikostí a zasažeností covidem) letišť. Cestou mě provázela racionálně uvažující kolegyně z ČR, která byla na sms a psala mi aktuální situace s lety a letišti. Šárko, do dnes jsem ti velmi vděčná. Jak jsem se blížila přes postupně domů, viděla jsem jak moc katastrofická situace s covidem o pravdu je. Lidé na letištích byly v obrovském stresu, brečeli do telefonů, zakrývali si obličeje .... Neměla jsem roušku a kamarád chemik mi na dálku doporučil si zakrýt ústa a nos mokrým alespoň hadrem. Na londýnckém letišti jsem si myslela, že jsem snad v letištní nemocnici, protože snad každý druhý nezvykle hodně kašlal a lapal po dechu. Somatická reakce? Dodnes nevím. Víc než 24h. jsem nespala a moje fyz. i psychická síla už byla na posledních procetech u hranice s možností zkolabování.
Dorazila jsem domů, bez covidu. Tedy domů, k rodině jsem nemohla a musela jsem být v izolaci. Ano, jak skvělé přání jsem na začátku cesty měla že? Když jsem chtěla být chvíli sama. Nu tak teď jsem si to tedy opravdu prožila až do morku kosti. S covidem jsem tedy nepřijela, ale přijela jsem s něčím jiným. S něčím, pro co jsem tehdy ještě neměla jméno a v plné kráse se to projevilo až za několik měsíců a zastavilo mou dobrodružně cestovatelskou duši na 6 let.
SÍLA POSTTRAUMATICKÉ REAKCE ULOŽENÁ V PAMĚTI TĚLA
Když dnes zpětně přemýšlím o tom, proč jsem po návratu z Havaje šest let nebyla schopná nastoupit do letadla a vydat se na další vzdálenou cestu, začínám se na svou zkušenost dívat optikou toho, co psychologie označuje jako posttraumatickou reakci. Trauma totiž nevzniká pouze v důsledku katastrof, válek nebo přímého ohrožení života.
Současné poznatky neurověd ukazují, že traumatická zkušenost může vzniknout i tehdy, když se člověk ocitne v situaci dlouhodobé a intenzivní nejistoty, kterou nedokáže ovlivnit, a současně nemá dostatek zdrojů, opory nebo pocitu bezpečí k jejímu zvládnutí.
Nervový systém v takových chvílích přechází do režimu přežití, jehož hlavním úkolem není rozvoj, objevování ani radost, ale ochrana organismu před dalším ohrožením. V mém případě se sešlo několik faktorů najednou:
fyzické vyčerpání po týdnech cestování,
náročné osobní téma, které jsem si na cestu vezla,
náhlý kolaps globálního řádu během prvních dnů pandemie,
opakovaně rušené lety a s nimi spojené finanční ztráty,
nejistota, zda se vůbec dostanu domů,
a vědomí, že jsem tisíce kilometrů od svých blízkých, kteří mohou každou chvíli zemřít.
ZAKOŘENĚNÍ - 6 LET V "DOBROVOLNÉM" LOCK DOWNU
Dnes bych to nazvala cestovatelským traumatem, protože od té chvíle jsem přestala cestovat. Prostě jsem nemohla. Představa letišť, dlouhých přeletů, cizích zemí a vzdálených destinací ve mně nevyvolávala vzrušení ale spíš napětí. A tak následovalo šest let. Šest let, během nichž jsem téměř neopustila krajinu, ve které žiji a tehdy jsem to možná vnímala jako omezení. Dnes si myslím, že to bylo jedno z nejdůležitějších období mého života, protože jsem poprvé začala skutečně poznávat místo, které nazývám domovem. Aneb jak řekla moje maminky "konečně sis sedla na zadek". Přestala jsem cestovat do šířky a začala cestovat do hloubky. Začala jsem se vracet na stejná místa, pozorovat stejné lesy v různých ročních obdobích, všímat si maličkých změn v přírodě, všímat si sebe v tom přirozeném přírodním cyklu. Zkoumat vztah mezi krajinou, tělem, emocemi a lidskou psychikou. Právě v této době vznikalo mnoho principů, které dnes tvoří základ Nature Journey. Kdo ví, jestli bych do tohoto jemného a hluboce vztahového procesu s pár místy v krajině dokázala sama stoupit bez toho radikálního postrčení přes traumatický zážitek. Možná ano.
Každopádně během 6 letého procesu se postupně i tak dělo něco pro mě zajímavého a z jiné perspektivy bych mohla říct dobrodruženého. Jako by mě domácí krajina nezačala učit, jak cestovat světem ale začala mě učit, jak být doma sama v sobě, jak zjemit a zpřítomnit svou pozornost k tělesné všímavosti a signálům těla. Jak si vytvářet bezpečný prostor a umět se do něj vracet v náročných situacích. Zkrátka jsem si během 6 let vytvořila zdravější způsob tzv. připojení na zdroj.
ZDRAVÉ A PŘIROZENÉ PŘIPOJENÍ "NA ZDROJ"
Když mluvím o „připojení na zdroj“, nemyslím tím žádnou tajemnou energii ani nadpřirozenou sílu. Mám na mysli schopnost opřít se o vnitřní i vnější zdroje bezpečí, které pomáhají regulovat naši psychiku a nervový systém. Současná psychologie by možná mluvila o bezpečné vazbě, teorii attachmentu, schopnosti seberegulace nebo o přístupu k vnitřním zdrojům resilience. Neurovědy by hovořily o větší flexibilitě nervového systému a schopnosti vracet se po stresu zpět do stavu rovnováhy. A ekopsychologie by asi taky připomněla, že člověk tyto zdroje nenachází a nevytváří pouze v sobě, ale také ve vztazích, v komunitě a v opakovaném kontaktu s místem, které důvěrně zná.
Právě to se během těch šesti let postupně dělo. Přestala jsem hledat stabilitu v neustálém pohybu, nových zážitcích nebo dalších cílech a zaplňovat jimi bolestně prázná místa. Místo toho jsem se učila nacházet oporu v něčem mnohem obyčejnějším. V rytmu známé krajiny. Ve stromech, kolem kterých jsem chodila opakovaně. Ve známých cestách, které si moje tělo pamatovalo. Ve schopnosti zastavit se, vnímat, co se ve mně právě odehrává, a vrátit se zpět k sobě. Nešlo o útěk od reality, ale naopak o budování hlubšího vztahu s realitou takovou, jaká je a o postupné vytváření vnitřního pocitu bezpečí, který není závislý na tom, zda se svět kolem mě zrovna chová předvídatelně.
PŮJDEŠ ZNOVU DO SVĚTA - A NA JAKÉ MÍSTO?
Pak pomalu přišel konec roku 2025 a s ním i vouchery za moje neuskutečněné lety z období covidu. Naštěstí se aerolinky ze svých krachů vzpamatovaly a některé peníze za nevyčerpané lety vrátily. Ale já jsem celých šest let nebyla schopná vouchery za neuskutečněné lety využít. Ne proto, že bych neměla čas (tedy na to jsem se úspěšně vymlouvala), ale proto, že jsem neměla odvahu. Nakonec jsem si letenku koupila asi patnáct minut před vypršením jejich platnosti s myšlenkou, že se zase tolik neděje. Pokud se rozhodnu nikam neletět, tak jí zkrátka nechám propadnout. Má propadnout bezletenkový voucher nebo konkrétní letenka, to je přeci jedno. Zkrátka si dám čas na to vnímat jak mi tělesně je s blížícím se termínem letu a pokud se budu cítit jemně vzrušeně ale ne ve strachu, tak zkusím letět. Ne proto, že bych snila o konkrétní destinaci, spíše proto, že jsem cítila, že už možná i nastal čas znovu nasednout na kolo, tedy do letadla a "vyzvednout si část Soni, která asi zůstala někde v leteckém prostoru."
Už jsem v hodně zemích byla. Kam to tedy zkusím a intuitivně jsem si vybrala Mauricius - ne kvůli plážím, ne kvůli resortům, ale spíš kvůli tomu, co jsem o něm slyšela během mého studia Religionistiky na MUNI v Brně. Během studia jsem totiž opakovaně slýchala o tomto ostrově jako o fascinující laboratoři lidské rozmanitosti. O místě, kde vedle sebe žijí hinduisté, muslimové, křesťané, buddhisté i další komunity. O místě, kde se potkávají příběhy několika kontinentů. A tak jsem si řekla: proč ne, to je zajímavé místo. Termín jsem zvolila v červnu a tak jsem měla prima 6 měsíců na postupné sledování sebe sama v tom, zda jsem na cestu opravdu připravená.
Tentokrát jsem však chtěla cestovala úplně jinak:
ne s batohem, ale s kufrem;
ne pod stan, ale do hotelu;
ne s itinerářem a detailním plánem, ale bez něj;
ne za transformací, ale za pocitem bezpečí na cestách.
Vlastně jsem si připadala trochu směšně, jako nějaká seniorka na organizované dovolené. Jenže čím více jsem naslouchala sama sobě, tím více jsem cítila, že to není slabost, ale naopak je to spíš vyzrála dospělost k sobě samé. Je rozdíl mezi odvahou a bezohledností vůči vlastním potřebám. A tak jsem si dovolila vytvořit podmínky, ve kterých se můj nervový systém může skutečně jemně ladit a uvolnit traumatickou reakci. Chtěla jsem opět cestovat sama. Popravdě jsem tedy nějaká lasa svým přátelům nahazovala, ale byly celkém bez rakcí, tak jsem se rozhodla opět pro solo cestu. S blížícím se termínem odjezdu jsem pociťovala spíš jemné vzrušení než paniku a strach. Chvilkama jsem se přistihla jakoby "mě začal ostrov na dálku přitahovat". Pro racionální čtenáře to zní asi libně a zvláštně, ale z ekopsychologického pohledu mi možná v této metafoře budete rozumět.
JSEM TU, NA MAURICIU A JSEM O 6 LET STARŠÍ
Zvládla jsem to, celý let probíhal až nezvykle poklidně. Skvělé místo v letadle, skoro žádný jat lag, pohodový transfer z letiště. Vše šlo tak pohodově a hladce, jako bych plula na jemné vlně flow. První čtyři dny jsem téměř neopustila okolí hotelu. Hodně času jsem seděla u oceánu a pozorovala jeho příliv, odliv, houpání vln, barvy vody a nebe, exotické ptáky, vítr, rytmus dne. Cítila jsem nějaké tupé prázdno v sobě, byla jsem v přítomností úžasné krajiny a necítila jsem žádné emoce. A tak jsem jen několik dní dělala přesně to, co sama učím v Nature Journey. Jednoduše jsem se jen seznamovala s místem tak, že jsem v něm byla a nikde jinde netrajdala. Nebyla jsem turistka žíznící po dobrodružství a výletech, ale někdo, kdo nejprve naslouchá místu a krajině a tím i sama sobě.
Asi 4. den se začala dít nenápadná proměna a nebyla dramatická, nepřišla jako velké uvědomění ani jako zázračný vhled, spíše jako když po dlouhém období sucha začne půda pomalu vsakovat první kapky deště. Vedle oceánu jsem si začala více všímat zvířat. Ptáků, kteří se každý den objevovali poblíž restaurace a s neuvěřitelnou odvahou se pohybovali mezi lidmi a ryb, které se v mělké vodě vydávaly téměř až k mým nohám. Trávila jsem dlouhé minuty pozorováním jejich pohybů, rytmu a způsobu, jakým obývají svůj svět. A aniž bych si to tehdy uvědomovala, něco ve mně se začalo uvolňovat spolu s nimi.
Právě skrze zvířata jsem s ostrovem navázala první skutečný vztah.
Ne přes památky, ne přes atrakce, ale přes živé bytosti, které zde byly doma dávno přede mnou. Bylo to pro mě zvláštní, krajina sama ke mně zpočátku "nemluvila", tedy necítila jsem žádné emoce. Oceán byl nádherný, ale vzdálený a palmy exotické, ale cizí. Teprve skrze drobné každodenní setkávání s ostatními zvířecími obyvateli ostrova se začalo něco otevírat a spolu s tím pomalu přišly i emoce. Jednoho dne jsem seděla u oceánu a najednou jsem začala plakat, bez konkrétního důvodu, jen tiše, přirozeně a celkem dlouho. A tehdy mě napadlo, že možná nepláču kvůli tomu, co se děje teď. Možná oplakávám něco, na co před šesti lety nebyl prostor?
Na Havaji jsem totiž neměla možnost možnost se s ní rozloučit. Když se svět kolem mě začal hroutit, nezbýval čas na strach, smutek ani bezmoc. Bylo přeci potřeba hledat letenky, řešit další krok, uklidňovat blízké, přežít další den. Můj nervový systém tehdy udělal přesně to, co udělat měl, přepnul do krizového režimu, do režimu, který mě chránil a pomohl mi dostat se domů. A já teď měla najednou zvláštní pocit, jako by oceán po šesti letech nabízel prostor k tomu, co tehdy nebylo možné. Jako bych oplakávala nejen strach, který jsem si tehdy nedovolila cítit, ale i vyčerpanost, osamělost a ztrátu bezpečí, které jsem během havajských událostí musela odsunout stranou. Možná jsem oplakávala i tu mladší verzi sebe sama, která byla přesvědčená, že musí všechno zvládnout sama. Tu ženu, která byla statečná, odolná a silná, ale která si ještě neuměla dovolit být zranitelná?
Seděla jsem tam u vln oceánu se zvukem maurijského ptactva, dívala se na nekonečný horizont Indického oceánu a měla pocit, jako by se něco starého pomalu rozpouštělo, jakoby vlny oceánu postupně odnášely stopy v písku, vrstva po vrstvě, vlna za vlnou, a možná právě tehdy moje cesta na Mauricius skutečně začala, pomalu se začala vracet zvědavost, pak postupně i odvaha, která se další den proměnila v jemnou vášeň po dobrodružství - ne najednou, ale po malých krocích. Nejdříve jsem měla chuť zkusit jednodenní výlet. Potom jsem začlala se zajímavostí vést rozhovory s místními lidmi. Potom další vykouknutí za plot chráněného hotelu a další cesta do reálného života místních lidí a vesnic, další příběhy ze života domorodců. Během dvou týdnů jsem mluvila s lidmi různých náboženství, kultur a často velmi osobních životních příběhů. Navštěvovala místa, o kterých jsem před příjezdem téměř nic nevěděla a poznávala ostrov pomalu, bez spěchu, bez potřeby všechno vidět.
A každý večer jsem se vracela k oceánu, ke stejnému místu, vodě, k témuž horizontu a spolu k ním se i vracela k sobě. Tedy do svého bezpečného místa uvnitř mě samé, zklidňovat jemné cestovatelské vzrušení - hladinu endorfinu a dopaminu a postupně si začala uvědomovat, že znovu objevuji něco, co jsem považovala za ztracené, schopnost důvěřovat světu a sobě.
PŘIJETÍ
Při zpětném pohledu na havajskou zkušenost si uvědomuji ještě jednu důležitou věc. Dlouhá léta mě mým životem provázelo přesvědčení, které bych mohla shrnout do jediné věty: „Musíš být silná.“ (díky mami ☺️). Dnes se často mluví o limitujících přesvědčeních a jejich překonávání, ale v mém případě by bylo nefér označit toto přesvědčení za problém. Naopak, v mnoha situacích mi pravděpodobně zachránilo život a pomohlo mi zvládat náročná období, nést odpovědnost, postavit se na vlastní nohy a pokračovat i tehdy, když podmínky nebyly ideální. Když se na Havaji během několika dnů zhroutil svět, jak jsme ho tehdy znali, právě tato část mé osobnosti - tedy můj skvěle životem vybudovaný obranný mechanismus - převzala řízení. Ta, která nepanikaří, ta, která hledá řešení, ta, která vydrží, ta, která se soustředí na další krok, i když neví, co bude zítra.
Současně jsem si taky během následujících let začala uvědomovat, že strategie, která je nesmírně užitečná v době skutečného ohrožení, nemusí být stejně užitečná ve chvíli, kdy skutečně reálně nebezpečí pomine. Nervový systém totiž někdy neumí poznat, že bouře už skončila a tak zůstává ve střehu déle, než je potřeba. Ekopsycholog tento neustále zapnutý obranný mechanismu označuje jako "loajální voják", který je vždy připraven zasáhnout.
Dnes mám pocit, že jedním z darů, které mi přineslo období mezi Havají a Mauriciem, bylo právě toto poznání. Nemusím se vzdát své síly a už vůbec se nemusím vzdát schopnosti zvládat těžké situace. Ale nemusím v tomto režimu žít neustále. Nemusím být ve stavu přežití i tehdy, když jsem v bezpečí. Nemusím mít stále připravený plán B, C a D. A možná právě Mauricius mi poprvé po dlouhé době nabídl zkušenost, jaké to je cestovat ve slow režimu s hlubokou citlivostí ke svým potřebám těla. Že mohu důvěřovat svým schopnostem, aniž bych byla neustále připravená na katastrofu.
A že skutečná odolnost možná nespočívá jen v tom vydržet bouři, ale také v tom poznat, kdy je možné znovu rozbalit plachty, nechat se nést větrem a důvěřovat, že případnou další bouři znovu přežijete.
Komentáře