O symbolech, hodnotách a krajině významů posvátného světa

Také už se vám někdy stalo, že se ve vás usadily některé zážitky ne proto, že by byly mimořádně dramatické, ale právě naopak proto, že jsou téměř neviditelné. Odehrají se během několika vteřin, neobsahují žádný velký příběh, žádný zlomový okamžik ani žádné rozhodnutí, které by změnilo běh našeho života, a přesto v nás zanechají stopu, která se po desetiletích dokáže znovu otevřít s překvapivou intenzitou, jako když po dlouhém období sucha zaprší do krajiny a z půdy se náhle vynoří semena rostlin, o jejichž existenci jsme už téměř nevěděli.

Právě tomuto podobný okamžik jsem zažila během své cesty po Mauriciu, když jsem navštívila Ganga Talao, nejposvátnější poutní místo místních hinduistů, ukryté v horách centrální části ostrova. Kdybych měla popsat, co mě na tomto místě zasáhlo nejvíce, nebyly by to monumentální sochy božstev, které se zvedají nad okolní krajinou, ani samotné jezero, jehož hladina se ztrácela v lehkém horském oparu, ale spíše atmosféra, kterou lze jen obtížně zachytit fotografií nebo převést do několika vět cestovatelského průvodce.

Už při příchodu jsem měla pocit, že vstupuji do prostoru, který je utvářen jiným druhem pozornosti, než na jaký jsme zvyklí v turistických destinacích. Z reproduktorů rozmístěných kolem chrámového areálu se nesl zpěv modliteb, který se prolínal se zvukem větru v korunách stromů, s hlasy poutníků a s téměř nepostřehnutelným šumem života odehrávajícího se kolem jezera. Nebyla to hudba, kterou bych aktivně poslouchala. Spíše vytvářela jakési pozadí, podobně jako moře vytváří pozadí ostrovu, ovlivnila mou náladu. Nebo spíše naladila moje tělo na toto místo a aktivity, které se zde odehrávají. Cítila jsem, že hudba, proměňuje celý prostor a vytváří zvláštní druh naladění, který člověka vede ke zpomalení, k větší pozornosti a možná i k větší pokoře?

PŘÍTOMNOST U RITUÁLU V HINDUISTICKÉM CHRÁMU

Během návštěvy toho místa jsem měla zvláštní štěstí. Ne takové to turistické štěstí, kdy člověk stihne vyfotografovat západ slunce nebo objeví místo, které není v průvodcích, ale mnohem nenápadnější druh štěstí, který přichází tehdy, když se člověk na krátkou chvíli ocitne uvnitř dění, které není určeno pro něj, a přesto je mu dovoleno být přítomen. V chrámu se právě scházelo několik místních věřících. Když dnes zavřu oči, nevybavím si jako první samotný průběh obřadu, ale spíše mozaiku drobných detailů, které společně vytvářely zvláštní atmosféru přítomného okamžiku. Ve vzduchu se pomalu vznášel kouř z vonných svíček, který se v tenkých bílých pramíncích stáčel vzhůru ke stropu a na okamžik rozmazával obrysy obrazů božstev umístěných v celém chrámu. Na kovových miskách hořely malé svíčky, jejichž plameny se lehce chvěly v průvanu přicházejícím otevřenými dveřmi od jezera, a celý prostor byl zaplněn květinami takovým způsobem, že jsem měla pocit, jako by chrám byl postaven z kamene a kovu, ale z barev, vůní a pozornosti lidí, kteří sem přicházeli před námi.

Nedaleko mě stály dvě ženy a dva muži, pravděpodobně místní věřící, kteří přišli vykonat svou každodenní nebo sváteční púdžu. Neznala jsem jejich příběhy, nevěděla jsem, za co se modlí ani s čím do chrámu přišli, ale z jejich držení těla, z tichosti jejich pohybů i z výrazů jejich tváří bylo patrné, že nejde o turistickou zastávku ani o kulturní představení určené návštěvníkům. Připadala jsem si spíše jako člověk, který omylem nahlédl do něčeho velmi osobního.

Duchovní, kterému mohlo být min. 80 let, se pohyboval mezi jednotlivými účastníky s klidem, který jako by plynul z dlouholeté praxe. Začátek obřadu oznámil silný zvuk znovu, který rozezněl jeden z účsníků obřadu. Když jsem se rozhlédla po místnosti, všimla jsem si, že zvuk zvonu zaujal i ostatní návštěvníky místa. Následně duchovní začal přebírat od věřícíh tác s dary, které se slovy a krátkými zpěvy pokládal k sochám božstva, ke kterému mohl jen on a. nikdo jiný. Na první pohled to bylo velmi jednoduché. Žádná okázalost. Žádné dramatické gesto. A přesto jsem měla pocit, že sleduji něco, co je zakořeněno hluboko v čase, něco, co se na tomto místě odehrálo už tisíckrát předtím a pravděpodobně se zde bude odehrávat i dlouho po mém odjezdu. Pociťovala jsem vděčnost, že mohu pozorovat tuto praxi, která je pro místní věříci obvyklou praxí.

Pak jeden z mužů pohlédl směrem ke mně a pokynul mi, abych přistoupila blíž. Pamatuji si krátké zaváhání. Nebylo způsobeno strachem ani nejistotou, ale spíše vědomím, že vstupuji do prostoru, který není můj, protože jsem cizinka (myslím, že to na mě bylo hodně patrné :-D). Přesto jsem dost nesměle udělala několik kroků vpřed. Duchovní se na okamžik podíval přímo na mě, lehce se dotkl mé hlavy a následně nanesl na moje čelo sytě červený pigment. Ještě dnes si vybavuji jeho nečekanou intenzitu. Nebyla to drobná tečka, jakou jsem znala z fotografií. Bylo to výrazné znamení, které jsem později spatřila v zrcadle a které na mém světlém obličeji působilo téměř překvapivě živě. Celý obřad přitom netrval déle než několik vteřin. Když mi nanášel symbol na čele, zavřela jsem oči a vnímala chladivý dotek červené tekutiny a poslouchala slova, která při nanášení barvy duchovní sděloval. Logicky jsem jim vůbec nerozuměla a rytmus a tempo, kterým je vyslovoval mě uklidňovala a podporovala důvěru v proces. V antropologii rituálů totiž není podstatná samotná látka. Důležitý je akt přijetí.

Až o něco později, když jsem se na význam znamení na svém čele vyptávala místních, začal se přede mnou pomalu rozplétat příběh. Dozvěděla jsem se, že červený prášek není jen barvou, ale symbolem požehnání, ochrany a spojení s božstvem, které člověk během obřadu uctívá. Jmenuje se Kumkum a symbolizuje energii, životní sílu (šakti), prosperitu a požehnání. Najednou jsem si uvědomila, že to, co jsem ještě před několika minutami považovala za turistické gesto, je ve skutečnosti vrcholek ledovce tvořeného generacemi příběhů, rituálů a významů, které se na tomto místě předávají z rodičů na děti, z prarodičů na vnuky, podobně jako se předávají písně, modlitby nebo vzpomínky. A právě tehdy mi začalo docházet, jak málo někdy stačí k tomu, aby se symbol proměnil v pouhou dekoraci, pokud ztratíme kontakt s krajinou významů, ze které vyrostl.

VZPOMÍNKY UKRYTÉ JAKO STOPY V TĚLE

V tomto okamžiku, uprostřed vůně vonných tyčinek, mezi plameny malých svíček, pod pohledy hinduistických bohů a za doprovodu modliteb, kterým jsem nerozuměla ani jedinému slovu, se ve mně otevřela vzpomínka stará více než třicet let. Přemítala jsem si znovu, proč jsem se tělesně na chvíli před samotným nanesením prášku zastavila, moje tělo jakoby "cuklo". Dokonce jsem i nahlas obřadníkovi řekla "Im not sure - nejsem si jistá." A při tomto přemítání jsem najednou nebyla na Mauriciu, ale byla jsem znovu dítě.

Nevím už přesně, kolik mi tehdy bylo let - možná osm, devět let. Byla to doba komunistické éry, kdy ještě existovaly podnikové ROH tábory a kdy dospělí organizovali dětem program s upřímnou snahou je zabavit, vzdělávat a vyplnit jim volný čas. ROH tábor byla pro mne jako hypersenzitivní dítě celkem hrůzostrašná záležitost. Rodiče mi tedy vykládali, že jsem se na tábor moc těšila, ale vrátila jsem se z něj dost úzkostná. Sama si z celého tábora dnes pamatuji jen útržky, které bych snad raději zapomněla úplně, některé z nich tedy rozhodně příjemné nejsou. Pamatuji si atmosféru nejistoty, kterou jsem tehdy jako citlivé dítě vnímala velmi intenzivně, pamatuji si různé projevy šikany od vedoucích tábora směrem k dětem a také pocit, že mnoho věcí se děje bez možnosti říci ne.

A tak se mi právě teď, u posvátného jezera Ganga Tallao na Mauriciu silně vynořuje zážitek, kdy jednoho dne přišla vedoucí našeho táborksého oddílu s nápadem, který měl být pravděpodobně zajímavým zpestřením programu pro děti. Rozhodla se, že se budou dětem malovat na čelo takzvané indické tečky. Dodnes netuším, odkud ten nápad přišel. Nevím, zda někdo z dospělých rozuměl významu tohoto symbolu, nebo zda šlo jen o jednu z mnoha exotických představ, které se v tehdejší době objevovaly. Co si však pamatuji velmi dobře, je zvláštní pocit odporu, který se ve mně objevil. Byl to odpor hodně tělesný, protože jako dítě v komunistické době jsem o významu tečky na čele určitě nic nevěděla. Dnes mě na této vzpomínce fascinuje především skutečnost, že jsem tehdy vůbec nerozuměla tomu, proč se tak cítím. Nevěděla jsem nic o hinduismu. Nevěděla jsem nic o náboženských symbolech, rituálech ani kulturních tradicích. Přesto si vybavuji velmi konkrétní tělesný prožitek, jakési vnitřní stažení, směs studu, nesouhlasu a neklidu, kterou bych dnes popsala jako intuitivní pocit, že se účastním něčeho, co není úplně v pořádku, přestože jsem nedokázala vysvětlit proč. Tehdy jsem samozřejmě neměla jazyk, kterým bych tuto zkušenost pojmenovala. Neměla jsem za sebou studium antropologie ani religionistiky. Neznala jsem pojmy jako kulturní kontext, symbolický význam nebo posvátné. Jen jsem cítila, že něco ve mně říká ne. Dlouhá léta jsem této vzpomínce nepřikládala žádný význam. Až do chvíle, kdy se mi znovu vybavila na druhém konci světa, u posvátného jezera v Indickém oceánu.

Zajímavé přitom je, že tentokrát jsem necítila odpor, jen lehké zaváhání. Naopak, přijala jsem požehnání s respektem a vděčností. Přestože šlo na první pohled o stejný symbol, zkušenost mého těla byla zcela odlišná. Jistě, teď jsem již dospělá, to je faktický a reálně objektivní důvod pro to, vnímat daný akt jinak. Ale i tak mě právě tato skutečnost přivedla k otázce, která mě nepřestává zaměstnávat dodnes.

• Co se vlastně změnilo?

• Změnil se symbol?

• Nebo se změnil vztah?

Tyto otázky jsem si kladla ještě dlouho poté, co jsem chrám opustila a vydala se zpět k autu s řidičem. Červený pigment na mém čele mezitím pomalu zasychal v odpoledním slunci a já jsem si stále nebyla jistá, zda se dotýkám něčeho důležitého, nebo zda pouze vytvářím význam tam, kde žádný není.

MANDALY A OSTROV MANDALÁRNA

Možná je to profesní deformace člověka, který se pohybuje na pomezí psychologie a sociologie. Možná jsem za poslední roky strávila příliš mnoho času přemýšlením o rituálech, symbolech a příbězích, které si lidé vyprávějí o světě. A možná právě proto vnímám věci, kolem nichž by většina lidí prošla bez povšimnutí.

Ostatně žijeme v době, která symboly používá téměř neustále. Nosíme na tričkách posvátné geometrie, aniž bychom věděli, odkud pocházejí. Tetujeme si znaky kultur, jejichž historii neznáme. Na sociálních sítích sdílíme citáty, rituály nebo obrazy vytržené z kontextu a často nad tím ani nepřemýšlíme. Možná je tedy skutečně zvláštní, že mě jedna červená tečka na čele dokáže zaměstnávat ještě několik hodin poté, co jsem opustila chrám. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že v mém případě nejde o samotný symbol.

Když jsem nad tím přemýšlela, vybavila se mi ještě jedna zkušenost, tentokrát z ekoterapeutického výcviku, kterého jsem se účastnila před několika lety. Měli jsme za úkol pracovat s přírodními artefakty na téma mandaly. Jedna skupina kolegyň tehdy vytvořila recesistický projekt nazvaný Mandalárna a prezentovala jej ostatním účastníkům výcviku jako skutečné místo, skutečný projekt a skutečnou tradici. Poslouchala jsem jejich vyprávění s upřímným zájmem a pamatuji si, že mě zprvu naplnil téměř dětský úžas. Připadala jsem si jako člověk, který právě objevil další zajímavý střípek světa. Ostrov Mandalárna? Tak tam se musím jednou vydat. V záhy mi však začínalo být jasné, že jde o smyšlený příběh a postupně se začalo vyjevovat odhalení. Mandalárna neexistovala a celý příběh byl od začátku vymyšlený. Vzpomínám si, že tehdy se v mém těle odehrálo něco velmi podobného tomu, co jsem kdysi zažila na onom táboře. Úžas se proměnil ve znechucení. Znechucení v odpor. A odpor postupně v hněv, který jsem se pak snažila (snad) kultivovaně projevit ve svém komenáři.

Vím, že jsem tehdy neprotestovala kvůli mandalám a snad ani nešlo o nedostatek mého smyslu pro humor. Ve skutečnosti mě totiž zasáhlo něco mnohem hlubšího. Měla jsem pocit, že jsme byli záměrně uvedeni v omyl a že jako kulisa pro tento omyl bylo použito něco, co pro mnoho lidí představuje součást jejich kulturního, duchovního nebo symbolického světa.

A teď s odstupem času začínám chápat, že ve všech třech příbězích:

• na táboře,

• v Mandalárně i

• u jezera Ganga Talao

se ve skutečnosti nejednalo o symboly samotné, šlo o vztah k nim.

ASI JSEM JEN PŘECITLIVĚLÁ NA SYMBOLICKÉ RÁMCE?

Při studiu předmětu Mýtus a rituál moje kolegyně ze studia religionistiky kdysi s úsměvem poznamenala, že jí svými reakcemi a komentáři často připomínám Mary Douglasovou. Tehdy jsem se tomu zasmála. Představa, že by se moje spontánní tělesné reakce, argumenty a komtáře daly srovnávat s úvahami jedné z nejvýznamnějších antropoložek dvacátého století, mi připadala poněkud troufalá. Jenže čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že se možná dotkla něčeho podstatného, podstatného principu, přes který jako přes filtr nahlížím na svět.

Mary Douglasová se ve své práci zabývala tím, proč lidé v různých kulturách pociťují odpor, znechucení nebo potřebu vytvářet tabu. Je známá výrikem, že "nečistota je hmota na nesprávném místě". Že nečistota (tedy když vnímáme jako něco nečisté) podle ní často nevzniká proto, že by byla nějaká věc sama o sobě špatná, nebezpečná nebo odpudivá. Vzniká tehdy, když se něco ocitne mimo své přirozené místo. Když je něco vytrženo z řádu vztahů, ve kterém to běžně existuje.

Možná měla moje kolegyně se studia trošku pravdu? Že můj dávný odpor nebyl odporem vůči symbolům ani vůči cizím kulturám. Ve skutečnosti byl možná intuitivní reakcí na okamžik, kdy se něco živého proměnilo v objekt. Kdy se z příběhu stala dekorace, kdy se z tradice stal kostým, kdy se z vztahu stala věc.

Bindi totiž není „indická tečka“, jak jsem ji znala z dětství. Je součástí symbolického světa, ve kterém může vyjadřovat požehnání, ochranu, oddanost, rodinný stav i duchovní rozměr lidského života. Umisťuje se do prostoru mezi obočím, který je v hinduistických tradicích spojován s vnitřním vhledem a vědomím, a pro mnoho lidí představuje každodenní připomínku vztahu k něčemu, co přesahuje jejich vlastní individuální život. Najednou mi připadalo téměř dojemné, že jsem jako dítě v Československu znala pouze tvar symbolu, zatímco o jeho příběhu jsem nevěděla vůbec nic. Právě tento rozdíl mezi tvarem a významem se později stal jedním z hlavních témat mého přemýšlení.

ETIKA VZTAHŮ ANEB PROČ NA KONTEXTU ZÁLEŽÍ

Čím déle jsem však o svých reakcích přemýšlela, tím více jsem cítila, že vysvětlení Mary Douglasové, přestože je nesmírně inspirativní, zachycuje pouze část mé zkušenosti. Ano, možná jsem skutečně reagovala na okamžik, kdy byl symbol vytržen ze svého přirozeného kontextu a ocitl se mimo síť významů, ve které běžně existuje. Jenže moje tělesná reakce nebyla pouze intelektuálním rozpoznáním narušeného řádu. Bylo v ní ještě něco dalšího. Něco, co bych dnes popsala spíše jako ztrátu vztahu. Jako okamžik, kdy se z něčeho živého stane objekt. Kdy se z tradice stane atrakce, z rituálu program, z krajiny kulisa a ze symbolu dekorace.

Čím déle se věnuji ekopsychologii, tím více si uvědomuji, že podobný princip platí nejen pro symboly a kultury, ale i pro přírodu samotnou. Také les přestává být lesem ve chvíli, kdy ho vnímáme pouze jako zdroj dřeva. Také krajina se stává pouhým objektem ve chvíli, kdy zapomeneme na vztahy, které ji utvářejí. A možná právě proto se v Nature Journey programech snažím podporovat nejen vztah k přírodě, ale také úctu k místům, lidem, tradicím a příběhům, které jsou s nimi spojeny. Protože svět není složen pouze z věcí, svět je složen ze vztahů a možná dospělost nespočívá v tom, že se naučíme o světě více věcí, ale v tom, že se naučíme citlivěji vnímat vztahy, které byly přítomné dávno před námi.

Možná, že jednou z největších výzev současného člověka není naučit se přírodu chránit, ale naučit se nevstupovat do světa jako spotřebitelé významů, ale jako hosté, kteří si uvědomují, že všechno kolem nich je součástí mnohem širších sítí vztahů, než jaké dokáže obsáhnout jediný lidský život.

Možná právě proto se dnes domnívám, že úcta není opakem humoru ani kreativity. Úcta je opakem lhostejnosti. Je schopností rozpoznat, že některé věci nejsou pouhými objekty, ale nositeli vztahů, příběhů, významů, a že způsob, jakým s nimi zacházíme, vypovídá nejen o našem vztahu k druhým lidem, ale také o našem vztahu ke světu jako takovému.

Když jsem si ten večer v hotelovém pokoji smývala z čela zbytky červeného prášku, měla jsem zvláštní pocit, že se po více než třiceti letech uzavřel jeden malý kruh. Ne proto, že bych konečně pochopila hinduismus nebo význam náboženských symbolů. Spíše proto, že jsem o něco lépe porozuměla vlastnímu tělu, které tehdy jako dítě rozpoznalo něco, co moje mysl ještě nedokázala pojmenovat. A možná právě v tom spočívá jedna z nejdůležitějších lekcí dospělosti – učit se naslouchat těm tichým hlasům, které k nám přicházejí z našeho těla dříve než slova, protože někdy vědí o vztahu ke světu více než všechny naše teorie.

9.6.2026, Mauricius