Od Egoself k Ecoself: Cesta od slunečním krémem promaštěného a plážovým drinkem obdařeného EGO self k reciprocitě a ECO centrickému vztahu ke krajině

Sedím na ostrově Mauriciu u snídaně v luxusním resortu a přemýšlím, jestli je to štěstí a měla bych být vděčná za tuto možnost nebo je to jedna velká iluze maskující hluboký smutek.

Je krátce po osmé hodině ráno. Celou noc pršelo, díky Bohu. A teď nad Indickým oceánem visí těžká šedivá obloha, která se nemůže rozhodnout, jestli se rozpláče tropickým deštěm, nebo naopak dovolí slunci, aby na několik hodin proměnilo mořskou hladinu v třpytivou plochu stříbra. Sedím v nejzazším rohu hotelové restaurace, zády ke zdi, s hrnkem silné kávy v ruce, a dívám se na svět, který působí jako dokonale zrežírovaná scéna. Přede mnou se rozprostírá bazén navržený tak chytře, že téměř splývá s horizontem oceánu, mezi nimi se pohybují hosté v bílých lněných košilích, barevných – předpokládám, že značkových – šatech a plážových sandálech, přičemž někteří odvážně kombinují tropický ráj s ponožkami, zatímco personál v dokonale padnoucích stejnokrojích tiše a s téměř divadelní elegancí doplňuje kávu, odnáší talíře a s profesionálním úsměvem přeje všem krásný den. U mého stolu se během rána vystřídá několik tváří. Krásné ženy afrického původu s ladným pohybem a zářivými úsměvy. Indky s drobnou tečkou na čele, které jako by dokázaly současně pracovat, usmívat se a působit naprosto klidně. Sebevědomí mauricijští muži, jejichž tváře v sobě nesou stopy mnoha světů, které se na tomto ostrově během staletí setkaly. Mohu vlastně vůbec napsat maricijští muži? Co vlastně znamená být Mauricijcem? Ostrov přece neměl původní lidské obyvatelstvo. Lidé sem byli přivezeni, lidé všech. možných ras a kontinentů. Někteří dobrovolně. Jiní násilím. Někteří hledali obchodní příležitosti, jiní byli součástí koloniálních projektů. Další byli prodáni jako pracovní síla. Dnešní Mauricius je mozaikou příběhů, které sem doputovaly z Afriky, Indie, Evropy i Číny. Možná právě proto na mě celé to místo působí zvláštně ambivalentně. Na jedné straně cítím vděčnost za lidskou schopnost vytvářet krásu, pohostinnost a prostředí, ve kterém se lidé mohou na chvíli zastavit a odpočinout si. Na druhé straně ve mně občas probleskne nepříjemná otázka, zda některé prvky luxusního turismu nenesou vzdálenou ozvěnu starého koloniálního světa. Světa, ve kterém jedni přijížděli odpočívat a druzí byli neviditelnou silou, která jejich pohodlí umožňovala. Neříkám, že tomu tak je. Jen si všímám, že ta asociace ve mně vzniká. A že právě Mauricius, ostrov s historií otroctví, indenturní práce a koloniální správy, ji vyvolává silněji než mnohá jiná místa.

Resort je zvláštní lidský vynález po celém světě, v tom není Maruicius ničím zvláštní. Je to malý svět ukrytý uvnitř většího světa, pečlivě oddělený zdí, branou a neviditelnou hranicí, za kterou začíná běžný život ostrova. Uvnitř resortu vládne bezpečí, předvídatelnost a komfort vytvářející pocit dokonalého dovolenkového světa s nabídkou kouzelného světa chvilkové iluze dobrého žití. Venku za pevnými zdmi resortu ale možná existuje skutečný Mauricius se svými vesnicemi, dopravou, prací, chudobou i krásou. Moje tělo se začíná aktivitovat a dostává chuť to jít prozkoumat. Tento resort je jako menší vesnice, na jedné straně má nekonečný oceán, který působí celkem bezpečně, protože má velmi pozvolný vstup do sebe sama a na druhé straně lidská potřeba vytvořit prostor, ve kterém bude všechno fungovat přesně tak, jak si přejeme. Čím déle tu sedím, tím více mě fascinuje, kolik lidské energie bylo potřeba k vytvoření takového místa. Kolik každodenního plánování, peněz, práce, organizace a kontroly je ukryto za zdánlivou lehkostí tohoto rána.

DOKONALE NAINSTALOVANÁ SCÉNA "DOBRÉHO ŽIVOTA"

Přede mnou se rozprostírá snídaňový bufet a já si uvědomuji, že by si zasloužil vlastní kapitolu. Mísy přetékající tropickým ovocem, ananasy, manga, papáji, marakuji, desítky druhů pečiva, sýry, jogurty, cereálie, teplé pokrmy, sladké koláče, palačinky, vafle, vajíčka připravovaná na desítky způsobů, džusy všech barev a chutí. Personál připravující teplé pokrmy přímo před vašima očima s luxusní teatrálností. Všechno pečlivě nasvícené, upravené a naaranžované tak, aby samotný pohled na jídlo vyvolával pocit hojnosti. Matcha sem ale jetě nedorazila, tak si beru mango a druhý šálek kávy a současně si uvědomuji, že právě teď někde na této planetě existují lidé, kteří řeší úplně jinou otázku než výběr mezi mangem a papájou. Lidé, kteří řeší vodu, chléb, bezpečí, přežití. A já teď nevím, jak se k tomu pocitu, který cítím v mém těle mám postavit - co s ním mám teď dělat? Měla bych být vděčná! Měla bych si to jednoduše užít? Měla bych cítit vinu? Čím déle o tom přemýšlím, tím méně věřím jednoduchým odpovědím. Že hojnost, která mě obklopuje, není přirozený stav světa, ale privilegium, ke kterému se dostala jen malá část lidstva a to ještě jen na přísně vymezenou dobu 14 dní - 3 týdnů ohraničením "dovolená" . V reproduktoru u nekoknečného bazénu začíná hrát Abba a moje tělo už zažívá pocit vysokých kmitočtů, kterou začínám číst jako odpor a nechuť k tomuto způsobu žití. Proč jsem si tohle vlastně vybrala? Vzpomínám si na mou motivaci, která byla hlavně v tom, že jsem chtěla zažít "něco jinak než doposud". Dřív jsem cestovala hodně low cost a teď jsem chtěla prozkoumat i ten svět "za zdí", abych si na něj mohla udělat svůj vlastní názor.

Po snídani se většina lidí přesouvá k bazénu a začíná každodenní představení, které by se dalo nazvat lidskou oslavou bezpečí. Já sedím stále s lehce fascinujícím pohledem, na svém pozorovatelském místě, ve skoro neviditelném rohu terasi u kavárny. Stále má ideální výhled na celou scénu. Obloha se projasnila a lehátka u bazénu se postupně zaplňují těly všech možných tvarů, velikostí, barev a věků. Některá štíhlá, jiná mohutná, některá mladá, jiná nesoucí na své kůži mapu dlouhého života. Těla lesknoucí se vrstvami slunečního krému a olejů, které se ve vlhkém vzduchu třpytí stejně intenzivně jako hladina bazénu. Těla, která už několik dní poctivě vystavují slunci své evropské odstíny, a proto mnohá získala barvu připomínající vařeného humra. Těla odpočívající, plovoucí, polehávající, čtoucí, podřimující a některá přijala odvážnou vázvu animátora hotelu a skočila do bazénu v rytmu ABBY cvičit vodní aerobik. Je to opravdu lepší podívaná než v ZOO, to vám tedy řeknu. Přijde mi ta scéna jako z filmu a v té absurditě do mě vstupuje se k tomuto divadlu v legraci také připojit a stát se na chvíli aktivním etnologem.

EGO TRÁVÍ ČÁS U BAZÉNU A UŽÍVÁ SI KOUPEL

Kolem mě procházejí ženy v dlouhých šatech, za nimiž se pohupují značkové kabelky, muži se rozvalují na lehátkách s vychlazenými drinky po ruce, novomanželé s nápisem „Just Married“ přes rameno si navzájem natírají záda opalovacím krémem a smějí se vlastnímu štěstí. Páry sedí vedle sebe a každý drží v ruce vlastní obrazovku, každý sleduje svůj digitální vesmír. Přiletěli přes půl planety k oceánu, aby několik hodin pozorovali zařízení, které mohli držet v ruce doma na gauči? Chvíli se tomu musím smát, ne posměšně, spíš s určitou něhou. Protože ten obraz je absurdní a zároveň dokonale lidský a já si ce dívám na scénu, ale zároveň jsem v ní, její součástí a také zde hraji svou roli. Poslouchám směsici jazyků, která se rozlévá prostorem podobně jako vůně kávy a tropického ovoce. Od vedlejšího stolu slyším portugalštinu. O několik metrů dál španělštinu. Za mnou němčinu. U bazénu angličtinu s různými přízvuky. Některé rodiny bych podle vzhledu tipovala na Skandinávce. Některé na návštěvníky z Afriky. Některé možná na místní Mauricijce, kteří si sem přijeli užít víkend. Vedle sebe sedí lidé různých barev pleti, různých náboženství, různých životních příběhů, různých ekonomických možností i různých představ o tom, co znamená dobrý život.

A přesto se všichni potkali právě tady, na malém ostrově uprostřed Indického oceánu.

Napadne mě, že by to mohl být zajímavý výzkum. Co vlastně spojuje všechny tyto lidi? Co je ten společný jmenovatel, který dokáže přivést na stejné místo Němce, Brazilce, Jihoafričana, Francouze, Mauricijce i Češku z malé země ve středu Evropy? Co zde všichni hledají? Dobrodružství? Status? Odpočinek? Únik? Lásku? Nebo jen několik dní, během nichž nemusí nic řešit? A kuli tomu cestují takovou dálku? A tehdy mě napadne zvláštní odpověď. A co když jsme všichni přijeli za podobnou věcí?

• Za chvílí, kdy bude o nás postaráno.

• Za chvílí, kdy budeme mít dostatek.

• Za chvílí, kdy nebudeme muset bojovat o své role - v práci,....

• Za chvílí, kdy se naše ego může pohodlně rozvalit na lehátko, natřít se slunečním krémem, objednat si drink a na pomíjivý okamžik uvěřit, že svět je v pořádku.

SRDEČNÍ SPOJENÍ S KRAJINOU DOMOVA

A co já, Češka ze srdce malé středoevropské země? Ta, která často mluvím o přírodě, vztazích, ekopsychologii, propojenosti a inspiruje druhé lidi k "přirozenému životu". Ta, která si někdy myslí, že cestuje kvůli poznání a částečně to tak i je - částeně. I já jsem si koupila dražší letenku. I já jsem si rezervovala pokoj v tomto "ráji". I já jsem usedla k tomuto bufetu a obložila si talíř barvami a chutěmi tohoto exotického světq . I já jsem součástí této scény, tak je. Jsem tu, pozoruji a zároveň jsem i druhými pozorována. V tu chvíli se moje smíchem (možná i výsměchem) tetelící část začne vzdalovat a s jemností přichází jiný tělesný zážitek. Položím si ruku na srdce. Cítím jeho pravidelný rytmus. A moje mysl se začne přesouvat tisíce kilometrů daleko - k mému rodnému kraji. Místo aby se moje pozornost vzdalovala domovu, začne se k němu vracet a tento návrat cítím hluboko v hrudníku, ve svém srdci.

Začínám si mentálně přestavovat svou oblíbenou lípu na vrcholu Špilberku v Brně. Je polovina června a možná teď právě kvete a možná její sladká vůně přitahuje včely. Možná pod ní právě někdo sedí, právě na té lavičce, která by si zasloužila renovaci. Možná kolem ní prochází pes. Možná se její koruna pohupuje ve větru, zatímco já sedím na druhém konci planety a myslím na ni. Myslí i ona na mě? A pak moje mysl udělá střih a začnu myslet na svou 80 letou maminku. Na člověka, který by na Mauricius (tedy nikam) nikdy neletěl.

Ne proto, že by nemohla, ale protože nechce, protože její svět je doma. V očích se mi objeví slzy a kolemjdoucí personál se na mně láskyplně a jemně usmívá. Jsem chvíli s tímto přítomným okamžikem. Možná totiž existuje zvláštní paradox, že někdy musíme odletět na druhý konec planety, abychom si uvědomili, jak hluboce jsme zakořeněni doma, v krajině, kde máme svoje vlastní kořeny.

Když mi bylo třicet, myslela jsem si, že hloubka života leží někde za horizontem, v další cestě, v další zemi, v dalším dobrodružství. Patří to asi k normálnímu vývoji? Ego potřebuje mít i tento žážitek sebe sama za hranicemi a tvarovat tím samo sebe? Dnes se mi blíží 50 věk a potřeby se proměnily. Možná začínám patřit k těm, kteří někdy potřebují chvíli jen sedět u bazénu na Mauriciu, aby si znovu vybavili vůni kvetoucí lípy ve střední Evropě. Možná jen patřím mezi ty, kteří potřebují být nejdál svému teritoriu, aby si vzpomněli, kam skutečně patří a otestovali si svou pravdivost v hloubce spojení s tím, co opravdu milují?

ATTACHMENT TO PLACE - VAZBA K MÍSTU

Dnes mě více zajímá hloubka vztahu ke krajinám, které už znám. Kdysi jsem chtěla být co nejdál. Dnes mě fascinuje, proč některá místa zůstávají uvnitř člověka, i když je opustí. A přesto si nejsem jistá, jestli jde o moudrost věku. Co když je za tím něco jiného? Co když někteří z nás potřebují být daleko, aby mohli milovat to, co je blízko? Co když si bezpečí uvědomíme teprve ve chvíli, kdy se od něj vzdálíme? A co když podobné vzorce, které psychologie popisuje ve vztazích mezi lidmi, existují i ve vztazích k místům, krajinám nebo domovu? Z ekopsychologického pohledu jsem si jistá, že máme své vazby nejen k lidem, ale také ke krajinám - ke stromům, k městům, k řekám, k místům, která nás od dětství formovala.

V environmentální psychologii a ekopsychologii se pro tento fenomén používá pojem attachment to place – vazba k místu. Označuje zvláštní druh vztahu, který si člověk během života vytváří ke krajinám, domovům, ulicím, lesům, horám nebo stromům, s nimiž opakovaně vstupoval do kontaktu. Nejde přitom pouze o vzpomínky, jde často o něco hlubšího. O pocit identity, bezpečí a sounáležitosti, který se postupně zapisuje do našeho prožívání podobně, jako se do něj zapisují významné lidské vztahy. A čím více o tom přemýšlím, tím méně mi připadá zvláštní, že na druhém konci planety myslím právě na lípu na Špilberku. Nejde jen o strom, jde o náš vztah, který spolu máme. O vztah, který vznikal roky nenápadných setkání, opakovaných procházek, známých výhledů, vůní, ročních období a drobných okamžiků, kterým jsem tehdy nevěnovala zvláštní pozornost. A jestli se i v těchto vztazích neobjevuje něco, co známe z lidských vztahů – potřeba přiblížit se, potřeba vzdálit se, potřeba ověřovat si, zda spojení stále existuje? Možná proto sedím na druhém konci planety a myslím na lípu na Špilberku. Ne proto, že bych od ní chtěla utéct, ale možná proto, že si potřebuji znovu ověřit, že mezi námi vztah stále trvá.

JEMNÝ HLAS ECO SELF

A právě tady začínám nejen přemýšlet o tom, čemu se v ekopsychologii říká cesta od ego self k eco self, ale skutečně to žít v přítomném okamžiku. Ego self je ta část člověka, která chce bezpečí, chce pohodlí, chce dostatek, chce být viděna, chce zažívat výjimečné věci, být uznávaná, konzumovat, těžit zdroje. Chce sbírat příběhy, fotografie, zážitky a důkazy o tom, že život byl prožit naplno, chce se na chvíli rozvalit na lehátku a nechat někoho jiného starat se o svět. Tato část nás vznikala miliony let, a asi právě díky ní naši předkové přežili? Právě díky ní budujeme domy, chráníme své děti, vytváříme kulturu a snažíme se zajistit budoucnost. Jen jsme ale možná v dnešním moderním světě dali této části nás příslišný fokus. Jakoby šlo jen o ní, o její nasycení, které se zdá, že je doslova nekonečné a bezedné.

Je pak náročné v dnešní době slyšet přes neustálé potřeby EGO self slyšet něco jemnějšího v nás. Ten hlas, který se neptá jen na to, co získávám, ale také na to, čeho jsem součástí. Hlas, který si všímá oceánu za bazénem, korálů pod hladinou, půdy, ve které vyrostlo mango na mém talíři. Lidí, kteří uklízí pokoje. Vody, která naplňuje bazén a vypráví svůj příběh dynamickým pohupováním. Ptáků, kteří přelétají nad resortem a vůbec netuší, kde končí jeho hranice. Hlas, který si pamatuje souvislosti. Dlouho jsem si myslela, že člověk s rozvinutým eco self by na takové "komerční" místo vůbec nepřijel. Nelétal by. Nechodil by do resortů. Neužíval by si luxus. Jenže čím déle pozoruji sebe i ostatní, tím méně věřím jednoduchým odpovědím. Možná totiž nejde o to, jestli sedíte u bazénu. Možná jde o to, jestli při tom nezapomenete na oceán. Možná nejde o to, jestli pijete drink. Možná jde o to, jestli si uvědomujete příběh vody, půdy, práce a života, který ten drink umožnil. Možná nejde o to, jestli cestujete. Možná jde o to, jestli zůstáváte ve vztahu.

• Ve vztahu k místu.

• Ve vztahu k lidem.

• Ve vztahu k domovu.

• Ve vztahu k živému světu.

RECIPROCITA

A tento svůj vztah prožíváte jako hluboké vnitřní spojení, kterému ale také dáváte život a tvar v realitě všechního dne. Protože pokud jste s někým ve zdravém vztahu, tak vás zajímá jak se ten druhý má, co potřebuje. A když máte někoho v tomto vztahu rádi, tak máte chuť o vztah pečovat, dělit se. A tento vztah pak často neprožíváte jen jako příjemný pocit propojení nebo dojetí nad estetickou krásou krajiny. Postupně mu dáváte podobu v každodenním životě. Protože každý skutečný vztah v sobě nese ještě jednu důležitou kvalitu – denodení reciprocitu. Pokud někoho milujeme, zajímá nás, jak se má. Zajímá nás, co potřebuje. Zajímá nás, zda prospívá, nebo strádá. Ne proto, že bychom měli pocit povinnosti, ale proto, že se jeho příběh stal součástí našeho vlastního příběhu.

Stejně fungují i zdravé lidské vztahy. Nejsou založené pouze na tom, co dostávám já. Jsou založené také na otázce, co mohu nabídnout druhému. Jak mohu přispět k tomu, aby vztah zůstával živý. Jak mohu pečovat o prostor, ze kterého sám čerpám. Eco self je slyšeno a žito.

Ego self se ptá: Co mi toto místo dává? Eco self se vedle této otázky učí pokládat ještě druhou: Co mohu tomuto místu vrátit?

Ne proto, že by příroda vedla účetnictví a taky ne proto, že bychom měli splatit svůj dluh. Ale proto, že reciprocita je přirozeným jazykem všech zdravých vztahů. Když milujeme člověka, chceme, aby prospíval. To je přeci krásná lidská kvalita, kterou jsme se jako lidé potřebovali naučit, abychom na této planetě přežili. Když milujeme krajinu, začíná nám záležet na tom, zda prospívá také. Když milujeme les, řeku, město nebo místo, které nazýváme domovem, postupně se v nás rodí přání, aby po našem odchodu nebyly chudší než před naším příchodem.

Možná právě proto se teď moje tělo zvedá od chlorem napuštěného bazénu a jde ven za hranice rezortu navštívit organizace, které na Mauriciu obnovují korálové útesy, chrání endemické druhy nebo vracejí původní vegetaci do míst, odkud byla vytlačena. Není to pocit viny a není to ani snaha vykoupit vlastní letenku přes půl planety. Je to spíš moje vnitřní přirozená potřeba vztahu. Seznámit se s touto krajinou i z jiné perspektivy.

Nebavilo by mě dlouho tu být pouze příjemcem, chtěla bych být alespoň malou součástí příběhu, ze kterého sama čerpám.

A každá cesta, bez ohledu na to, jak daleko vede a jak dlouho trvá, nakonec směřuje stejně zpátky domů.

Dopíjím kávu. Nad oceánem se začínají stahovat mraky. Hudba stále hraje. Lidé stále leží na lehátkách. Bazén se stále leskne stejně dokonale jako před hodinou. A já si uvědomuji, že možná nesedím mezi ego self a eco self, ale možná jsem obojím zároveň. A možná dospělost a zralost nespočívá v tom, že jedno z nich porazíme. Možná spočívá v tom, že se naučíme naslouchat oběma a dávat jim vědomější prostor.

---

3.den, 7.6.2026, hotel Ambre, Bella Mare, ostrov Mauricius.

Odkaz na neziskové organizace chránící přírodu na Mauriciu: https://www.mauritian-wildlife.org/home