Land art na hladině oceánu, ztracených světech ostrova Mauricius a pokoře vůči času

Existují místa, jejichž symboly člověk zná dávno předtím, než na ně poprvé vstoupí. Když se řekne Paříž, většině lidí se vybaví Eiffelova věž. Když se řekne Egypt, objeví se v mysli pyramidy. A když se řekne Mauricius, měl by se nám vybavit Dodo - pták, který na ostrově nežije už více než tři století, a přesto je zde přítomný téměř na každém kroku. A tento příběh je věnovaný právě jemu a dalším druhům fauny, která už na této planetě s námi není.

Přiznám se vám k něčemu, na co nejsem úplně pyšná. Když jsem přijela na Mauricius, o Dodovi jsem prakticky nic nevěděla. Samozřejmě jsem někdy zaslechla, že existoval nějaký vyhynulý pták tohoto jména, ale kdybyste se mě před cestou zeptali, proč je pro Mauricius důležitý nebo jaké místo zaujímá v místní kultuře, nedokázala bych vám odpovědět. Až zpětně si uvědomuji, jak zvláštní to je. Člověk stráví roky tím, že učí druhé lidi zpomalit, vnímat krajinu, zajímat se o příběhy míst, do kterých vstupují, a přesto může velmi snadno podlehnout iluzi, že tentokrát stačí koupit letenku a nechat se překvapit.

První dny na ostrově jsem mě nejvíc upoutal symbol ptáka, který byl doslova všude. Na hrníčcích při snídani, na cedulkách, v hotelových dekoracích, na reklamních předmětech, kolem celého bazénu bylo několik soch těchto "podivných kachen". Dokonce jsem si v duchu trochu pobaveně říkala, že Mauricijci musí mít zvláštní slabost pro nějaký druh kachny. Dodnes se musím pousmát nad vlastní nevědomostí, chodila jsem kolem jednoho z nejvýznamnějších symbolů ostrova a vůbec jsem netušila, na co se vlastně dívám.

Potřebovala jsem si koupit cestovatelský deník na poznámky a tak jsem zabloudala do obchůdku se suvenýry s nadějí, že ho tam najdu. A co se nestane? Zase on, ten kachno divný pták. Už mi to tedy nedalo a oslovila jsem prodavačku s dnes zpětně vnímajícím stupidním dotazem "co to je za ptáka". Prodavačka se na mne velmi zdvořile a jemně usmála a vysvětlila mi příběh o Dodovi. Najednou se přede mnou nezačal otevírat příběh nějakého zvířete, ale příběh celého ostrova. Příběh kolonizace, ekologických změn, ztráty i obnovy. Příběh, který místní lidé dobře znají a který je součástí jejich kolektivní paměti. A já si v tu chvíli uvědomila něco trochu nepříjemného. Přijela jsem poznávat krajinu, aniž bych si předem položila základní otázku: Jaké příběhy jsou v této krajině důležité pro lidi, kteří zde žijí?

"Když jsem se začala o historii Doda zajímat více, zjistila jsem, že jeho příběh není jen příběhem jednoho ptáka. Ve skutečnosti je příběhem celého ostrova..."

Čím déle jsem ostrovem procházela, tím více mě fascinovala otázka, jak je možné, že se symbolem celé země stal právě živočich, který zde již dávno nežije. Proč ne některá z majestátních hor, které vystupují z krajiny jako pozůstatky dávných sopek? Proč ne oceán, který ostrov obklopuje ze všech stran? Proč ne některý z chrámů, jež připomínají kulturní pestrost místní společnosti? Proč právě Dodo? Jak jsem mohla tak důležitou věc přehlédnout? A tak jsem 1. den na ostrově začala pátrat a zkomat a otevřela si kapitolu o původní fauně a flóře Mauricia, endemitech, izolovaném ekosystému a teprve později otázku, proč se právě Dodo stal symbolem ekologické paměti a téměř „posvátným“ symbolem moderního Mauricia.

KDO JE TEDY TEN DODO?

Když se podíváme na doda očima biologa nebo prostě jen zvědavého návštěnvíka ostrova, tak uvidíme především jeden z mnoha endemických druhů, které vznikly na ostrovech izolovaných od okolního světa. Po miliony let se Mauricius vyvíjel bez přítomnosti člověka, bez velkých savčích predátorů a bez tlaků, které známe z kontinentálních ekosystémů. Dodo se dokonale přizpůsobil podmínkám svého prostředí. Nepotřeboval létat, nepotřeboval se bát a nepotřeboval utíkat. Jeho tělo vyprávělo příběh světa, ve kterém byla důvěra výhodnější než opatrnost.

Mauricius totiž patří mezi poměrně vzácná místa na světě, která byla po většinu své existence zcela bez lidského osídlení. Ostrov vznikl před přibližně osmi miliony let vulkanickou činností uprostřed Indického oceánu a po miliony let se zde život vyvíjel bez přítomnosti člověka. Na rozdíl od Evropy, Asie nebo Afriky zde nežily žádné lidské komunity, které by krajinu postupně přetvářely, lovily zvěř nebo kácely lesy. Příroda zde měla čas experimentovat si po svém.

Právě díky této dlouhodobé izolaci vznikla řada endemických druhů, tedy druhů, které se nevyskytovaly nikde jinde na světě. Vedle známého Doda zde žili například obří suchozemští želví obři, několik druhů nelétavých nebo málo létajících ptáků, endemičtí holubi, papoušci, gekoni a desítky jedinečných rostlin. Evoluce zde vytvářela svět s vlastními pravidly. Protože na ostrově chyběli velcí savčí predátoři, mnohá zvířata se nikdy nenaučila bát, zřejmě nepotřebovala utíkat a tolk se skrývat. Asi nepotřebovala investovat energii do obranných strategií, které jsou na kontinentech běžné.

První známé zmínky o Mauriciu pocházejí od arabských mořeplavců, ale k trvalému osídlení tehdy nedošlo. Zásadní změna přišla až na počátku 16. století, kdy ostrov začali navštěvovat portugalští námořníci, ale ani oni zde však nezaložili kolonii. Teprve v roce 1598 ostrov formálně obsadili Nizozemci, kteří mu dali jméno Mauritius podle prince Mořice Nasavského. A právě s jejich příchodem začíná kapitola, která navždy změnila tvář ostrova. Je to přeci poměrně nedávno, že?

Nizozemští osadníci začali využívat místní zdroje, kácet cenné ebenové lesy a současně na ostrov neúmyslně i záměrně přiváželi nové druhy zvířat. Objevily se krysy, prasata, psi, kočky, opice a další druhy, které se rychle šířily krajinou. Z pohledu člověka šlo o běžný doprovod kolonizace, ale z pohledu původních ekosystémů však šlo o radikální zásah do systému, který se miliony let vyvíjel bez podobných tlaků a právě v tuto chvíli se začíná psát příběh Doda. Dnes již víme, že jeho vyhynutí pravděpodobně nezpůsobil pouze přímý lov, jak se dlouho tradovalo. Mnohem významnější roli zřejmě sehrála kombinace více faktorů. Kácení lesů postupně měnilo jeho životní prostředí, zatímco nově zavlečené krysy, prasata a opice požíraly vejce a mláďata hnízdící na zemi. Druh, který se po miliony let vyvíjel bez potřeby chránit svá hnízda před savčími predátory, se během několika desetiletí ocitl v úplně novém světě. Poslední věrohodná pozorování Doda pocházejí z druhé poloviny 17. století. Přibližně osmdesát let po příchodu Nizozemců již pravděpodobně na ostrově žádný nežil.

Když jsem si přečetla tento příběh bylo pro mě těžké nevnímat jej jako environmentální tragédii. Jenže tehdejší lidé pravděpodobně vůbec netušili, čeho jsou svědky. Pojem biodiverzita ještě neexistoval. Neexistovala ochrana přírody v dnešním slova smyslu. Neexistovalo ani povědomí o tom, že lidská činnost může způsobit úplné vyhynutí druhu. Teprve s odstupem několika století se dodo stal jedním z prvních celosvětově známých symbolů antropogenního vymírání a připomínkou toho, jak rychle se může změnit vztah mezi člověkem a prostředím, ve kterém žije.

A možná právě proto je dnes na Mauriciu všude. Ne proto, že by byl nejvýznamnějším živočichem ostrova. Ale proto, že se jeho příběh stal zkratkou pro mnohem větší příběh – příběh ztráty světa, který existoval dávno před příchodem člověka. Ve chvíli, kdy dodo zmizel z krajiny, začal se zabydlovat v lidské kultuře. Jakoby opustil biologický svět a vstoupil do světa symbolů a přestal být součástí ekosystému a stal se součástí kolektivní představivosti. Jeho fyzická nepřítomnost byla postupně nahrazována přítomností kulturní. A čím více o tom přemýšlím, tím více si uvědomuji, že právě takto vzniká velká část symbolů, které nás obklopují. Ne proto, že by byly biologicky výjimečné, ale proto, že dokážou nést významy, které přesahují jejich původní podobu.

ENDEMICKÉ DRUHY FAUNY A FLORY NA OSTROVĚ

Čím více jsem o historii Mauricia četla, tím více jsem si uvědomovala, že Dodo je ve skutečnosti pouze vrcholem ledovce. Jen nejviditelnější tváří mnohem většího příběhu. Spolu s ním totiž zmizeli také želví obři, kteří se po ostrově pohybovali po tisíce let. Vyhynulo několik druhů místních ptáků, některé druhy plazů a bezobratlých. Mnoho původních rostlin ustoupilo plantážím nebo invazním druhům. To, co dnes nazýváme Mauriciem, je ve skutečnosti jen část původního ekosystému, který zde existoval před příchodem člověka.

Když dnes člověk přijede na ostrov, může snadno získat pocit, že se nachází uprostřed tropického ráje. Tyrkysové laguny, palmy, rozkvetlé zahrady a zelené hory působí dojmem bujné a zdravé přírody. Jenže při bližším pohledu zjistíme, že velká část této krajiny je výsledkem lidské činnosti. Rozsáhlé plochy ostrova pokrývá cukrová třtina a mnohé stromy podél cest nejsou původní a řada rostlin i živočichů byla na ostrov dovezena z jiných částí světa. To samozřejmě neznamená, že je zdejší příroda méně krásná. Znamená to v mých očích pouze to, že je její příběh trošku složitější. Mauricius není příběhem nedotčené divočiny, je příběhem setkání přírody a kultury. Příběhem kolonizace, migrací, obchodu, zemědělství a stále pokračující snahy zachovat alespoň část toho, co z původního světa zůstalo.

Takže mě nepřekvapuje, kolik úsilí dnes Mauricius věnuje ochraně přírody. V národním parku Black River Gorges přežívají poslední větší fragmenty původního lesa. Na ostrůvku Île aux Aigrettes probíhají již desítky let rozsáhlé projekty obnovy původních ekosystémů. Díky intenzivní ochraně se podařilo zachránit některé druhy, které byly ještě před několika desetiletími na pokraji vyhynutí. Růžový holub, mauricijská poštolka nebo některé druhy plazů dnes patří mezi nejznámější příklady úspěšné ochrany přírody na světě.

Najednou jsem začala Doda vnímat jinak. Ne jako symbol katastrofy. Ne jako symbol viny, ale jako symbol paměti. Nepřipomíná totiž pouze jednoho vyhynulého ptáka. Připomíná celý svět, který zde kdysi existoval. Svět ebenových lesů, obřích želv, ptáků a ekosystémů, které vznikaly miliony let v izolaci od okolního světa a je to jen necelých 450 let, co tento svět na planetě existoval. A čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím více jsem měla pocit, že Dodo už dávno není pouze biologickým druhem, ale stal se nositelem příběhu. Příběhu o ztrátě, odpovědnosti, paměti a možná i naději, že to, co ještě zůstalo, dokážeme chránit lépe než to, co jsme již ztratili.

LAND ART NA HLADINĚ OCEÁNU PRO VYHYNULÉ DRUHY FAUNY A FLORY

Když jsem si během několika večerů začala skládat dohromady příběh fauny a flory na tomto ostrově, překvapilo mě, jak silnou emoci ve mně toto téma vyvolalo. Nebyla to jen lítost nad vyhynutím jednoho živočišného druhu. Spíše jsem cítila zvláštní směs smutku, pokory a fascinace nad tím, jak rychle dokáže lidská přítomnost změnit svět, který se předtím miliony let vyvíjel podle vlastních pravidel.

A možná právě proto jsem následující ráno udělala něco, co často děláme během našich programů Nature Journey®, obvykle na konci našich programů jako malý rituál všímavosti a poděkování. Land art obvykle používáme jako způsob dialogu s krajinou. Nejde o umělecký výkon ani o estetický výsledek. Je to spíše forma pozornosti, zastavení, a pokus vstoupit do vztahu s místem prostřednictvím tvoření z toho, co nám samo nabízí. Někdo skládá spirálu z kamenů, jiný mandalu z listů nebo obraz vytvořený z větví. Důležitý není výsledný tvar, ale přítomnost v procesu tvorby. Okamžik, kdy člověk přestane být turistou v přírodě a stane se na chvíli účastníkem vztahu.

Vzala jsem si deník, odešla od hotelového bazénu a vydala se k pobřeží. Ne proto, abych si udělala další fotografii oceánu, ale proto, že jsem potřebovala být chvíli s tím příběhem, potřebovala jsem ho nechat dosednout do těla. Seděla jsem na pláži, pozorovala lagunu a pak do ní pomalu vstoupila a bez většího přemýšlení jsem začala prstem kreslit do hladiny oceánu. Vznikl jednoduchý obrazec připomínající land art. Jen tentokrát nebyl vytvořen z kamenů, listů ani větví. Místo lesní půdy jsem měla před sebou mořskou hladinu a místo trvanlivého obrazce něco, co vydrželo jen několik vteřin, než jej pohltila další vlna.

Když jsem pozorovala, jak se můj obrazec během několika okamžiků rozpouští pod pohybem vody, napadlo mě, že v tom je zvláštní symbolika. Dodo zmizel z ostrova před více než třemi sty lety a kromě kostry v muzeu po něm nezůstala téměř žádná přímá stopa. A přesto jeho příběh přetrval. Naopak můj obrazec na hladině oceánu existoval sotva několik vteřin. Možná právě tehdy jsem si naplno uvědomila, že některé věci přežívají v materiálním světě velmi krátce, ale v lidské paměti mohou zůstat překvapivě dlouho a také to, že každý máme svůj čas na této Zemi nějak vymezený.

Možná je to nakonec podobné i s námi lidmi. Často žijeme, jako bychom zde měli být navždy. Stavíme domy, zakládáme firmy, píšeme knihy, plánujeme budoucnost a vytváříme si pocit stability v neustále se proměňujícím světě. Jenže z pohledu geologického času jsme na této planetě podobně krátkou epizodou jako čára, kterou jsem před chvílí nakreslila do mořské hladiny.

Ostrov, na kterém jsem seděla, vznikl před miliony let z ohně a lávy hluboko pod hladinou oceánu. Dodo zde žil tisíce generací a pak zmizel, lesy rostou a ustupují stavbám, přicházejí nové druhy fauny a flory a jiné odcházejí a jednou možná zmizíme i my. Ne jako jednotlivci, ale pravděpodobně i jako civilizace, která dnes považuje sama sebe za střed všeho dění. Kupodivu mě tato představa nenaplňuje smutkem, spíše zvláštním pocitem pokory. Jakoby mi land art na hladině oceánu připomínal něco, co moderní člověk často zapomíná, že nejsme vlastníky tohoto světa.

Jsme pouze jednou z mnoha kapitol v jeho dlouhém příběhu.

A v závěru tohoto psaní, když moje prsty ťukají hbitě do klávesnice stříbrného Macu, který mám položený na klíně, protože sedím v palmové zahradě a dívám se na oceán. Tak si také uvědomuji, že možná onen Land art v oceánu to byl také můj malý, osobní akt omluvy za to, že jsem o tomto příběhu nevěděla dříve. Zní to trošku pateticky? Nu, někdy taková také dokážu být a pevně věřím, že mi to snad dokážete odpoustit.