ZA∞MYŠLENÍ nad ROVNOVÁHOU v osobním rozvoji: "Najednou jsem nestála jen mezi rozumem a prožitkem, ale mezi dvěma legitimními způsoby poznání světa"

Ing. Soňa Staňková, DiS., PCC
před 5 dny
Minut čtení: 7

O čem je tot ZIMNÍ ZA-myšlení?

O tom, jak učení vzniká mezi teorií, praxí a živou zkušeností.
O tom, že rozvoj je o dlouhodobém profesním a osobním zrání člověka.
O tom, že rozvoj, koučování a učení nejsou lineární procesy, ale oscilace mezi prožitkem a porozuměním, mezi teorií a praxí, mezi subjektivní zkušeností a objektivním rámcem.
Osobní rozvoj je i o hledání rovnováhy, kde jednou převáží tělo, emoce a sebezkušenost, jindy mysl, struktura, věda a psychologie,a že obě polohy jsou legitimní – ale samotné nestačí.
Je o tom, že i v psychologii, koučování a vzdělávání někdy potřebujeme volit jak poznáváme, a že tato volba není jen metodická, ale osobní a existenciální.
Je o živosti jako hlavním kritériu kvality: ne „je to správně?“ale „je to ještě živé?“
A zimní zamyšlení je i o reflexi 20 let podnikání v rozvoji lidí, kde se osobní růst a profesní dráha nedají zcela oddělit.

Toto ZA-myšlení reflektuje profesní i osobní cestu člověka, který pracuje s lidmi, a hledá rovnováhu mezi teorií a praxí, rozumem a prožitkem, subjektivní zkušeností a objektivním poznáním. Úvaha o tom, že rovnováha není stav, ale pohyb – a že kvalitu rozvoje neurčuje správnost, ale živost.

_______________________________________________

Na přelomu roku se čas zvláštním způsobem zpomaluje. Dny jsou krátké, světlo nízko u země a mysl – pokud jí to dovolíme – se přestává hnát kupředu a začne se ohlížet. Ne zpětně ve smyslu bilance úspěchů a selhání, ale spíše jako když se v krajině otočíte a zjistíte, odkud jste vlastně přišli.

Když jsem na konci roku reflektovala ten minulý, zjistila jsem, že se mi myšlenky samovolně rozbíhají mnohem dál než jen k uplynulým dvanácti měsícům. Rok 2026 pro mě symbolicky nese energii nového začátku – a možná právě proto se ve mně otevřela potřeba delší retrospektivy. Ne chronologické, ne systematické, ale spíše jemné. Jako kdybych v mysli uvolnila prostor a nechala vystoupit ty obrazy, situace a období, které se samy hlásí o slovo. Ty, které v sobě nesou nějaký význam, otisk, posun.

Nevracela jsem se rok po roce. Spíš jsem se dívala na svůj životní cyklus z odstupu – zhruba devět, deset let zpět – a ptala se:

Co se v těchto obdobích opakovalo? Co bylo skutečně nosné? A proč právě to?

A tady se objevilo něco, co už dávno vím, ale co se v tom tichém zimním ohlédnutí znovu jasně ukotvilo. Že se celý můj profesní i osobní rozvoj odehrává v prostoru, který bych bez váhání nazvala rozvojovým ekosystémem. Světem learning and development, který je hluboce humanistický, vztahový a růstový. Světem, který přirozeně stojí na pomezí koučování, terapie, mentoringu, vzdělávání – a zároveň není ani jedním z nich odděleně.

Pracuji s lidmi. A protože pracuji s lidmi, potřebuji se neustále vracet k sobě. Nejen z etických důvodů, ale z velmi praktických. Rozvoj druhých bez vlastního rozvoje totiž rychle vysychá. A tak je pro mě přirozené, že si téměř každý rok vybírám nějakou formu osobního či profesního učení – kurz, výcvik, studium, supervizi, mentoring. Ne proto, že bych „musela“, ale proto, že to odpovídá mé přirozenosti. Zvědavosti. Potřebě porozumět. Potřebě růst.

A když se na tyto rozvojové cesty dívám zpětně, jedno kritérium se objevuje znovu a znovu: potřeba rovnováhy.

Potřebuji, aby prostor, do kterého vstupuji, držel rovnováhu mezi poznáním a děláním. Mezi myšlením a zkušeností. Mezi teorií a praxí. A zároveň mezi objektivním porozuměním a subjektivním prožíváním. Mnohé z mých dalších profesních nebo osobních výcviků, kterými jsem prošla, tuto rovnováhu nabízely. Ale byly i výrazné výjimky. Především u dlouhodobých sebezkušenostních programů, které pracovaly téměř výhradně na rovině emočního prožitku, vztahové dynamiky a aktuálního procesu. To samo o sobě není špatně – naopak. Sebezkušenost je základním stavebním kamenem práce s lidmi. Učí nás vnímat vlastní reakce, hranice, přenosy, regulaci nervového systému. Učí nás být v kontaktu.

OTISKY VLASTNÍ ZKUŠENOSTI

Jednou z velmi silných zkušeností byl pro mě skoro 3 letý eko-arteterapeutický výcvik. Byl hluboký, intenzivní, silně sebezkušenostní. Jeho těžiště leželo především v emočním prožívání, introspekci, práci s vnitřními obrazy a osobními tématy. Byl to prostor, kde se hodně cítilo, málo pojmenovávalo. Kde se šlo dovnitř, ale jen minimálně se mluvilo o teorii, kontextu nebo jasnějších metodických rámcích arteterapeutické práce.

A tehdy jsem si velmi zřetelně uvědomila, jak moc mi chybí ukotvení. Ne proto, že by prožitek nebyl dostatečný – ale proto, že bez porozumění se neměl o co opřít a smysluplně integrovat. Jako kdybych měla plné ruce zkušeností, ale chyběla mi mapa, která by mi pomohla se v nich orientovat. Zpětně si uvědomuji hluoké přínosy této cesty a zároveň i velká rizika tímto způsobem provázet druhé lidi v sebepoznání a rozvoji. Díky této zkušenosti jsem si sama vytvarovala a usadila se ve svém vlastním stylu jak provázet druhé lidi na cestě rozvoje - možná jsem se i více radikálněji vymezila "co ano a co ne" - "co mohu druhým lidem nabídnout a co nechci druhým lidem nabídnout".

I některé další výcviky, které jsem během mé seberozvojové cesty absolvovala byly méně ukotvené ve struktuře, rámci. A po dokončení výcviků jsem si všímala zvláštního vnitřního hladu. Touhy po ukotvení. Po porozumění tomu, co se vlastně děje. Nejen že se to děje, ale proč. Jaké mechanismy v tom hrají roli. Co se odehrává v mysli, v těle, v nervovém systému. Jaké jsou širší souvislosti.

A tak jsem – zcela přirozeně – přecházela do opačného pólu. Do světů, kde dominuje racionální struktura, analytické myšlení, vědecký jazyk. Jedním z těchto kroků bylo i studium religionistiky na vysoké škole. Studium hluboce ukotvené ve vědecké metodologii, kritickém myšlení, hledání intersubjektivně sdílené pravdy.

A tam jsem si po čase všimla přesně opačného jevu. Že mi začíná chybět subjektivní prožívání. Že se pohybuji v prostoru objektivního popisu světa, ale ztrácím kontakt s tím, jak je svět žité. Jak se dotýká těla. Jak rezonuje v emocích. Jak se zapisuje do zkušenosti.

A tady se objevuje další rovina rovnováhy: napětí mezi objektivním a subjektivním poznáním. Mezi tím, co lze analyzovat, měřit a popsat – a tím, co lze pouze zakusit.

Právě při studiu religionistiky jsem byla možná nejvíce konfrontovaná s otázkou rovnováhy v její nejčistší podobě. Ne už jen jako osobní preference, ale jako metodologické rozhodnutí. Vědecké pole religionistiky vás totiž dříve či později postaví před volbu:

vydáte se cestou data-driven přístupu, kdy nejprve sbíráte empirické podněty, pozorování, výpovědi a teprve z nich necháváte vyrůstat teorii?
Nebo zvolíte opačný směr – theory first –, kdy vycházíte z existujících teoretických struktur, pojmových rámců a ty pak zkoumáte v kontaktu s realitou?

ROZHODNI SE!

Najednou jsem nestála jen mezi rozumem a prožitkem, ale mezi dvěma legitimními způsoby poznání světa. Byla jsem postavená před pomyslnou křižovatku: doleva, nebo doprava.

A tak tu nechávám otevřenou otázku i pro vás: co myslíte, kterou cestou jsem se vydala?Klidně mi to napište do komentářů pod tímto článkem. Možná právě v tom společném přemýšlení se ukáže něco, co sama ještě nevidím.

Možná je to podobné jako s chutí. Když ochutnáváme svět jen jedním smyslem – jen sladkým, jen kyselým, jen slaným – brzy se přejíme. Někdy máme chuť „přisolit“, jindy už je toho soli příliš. A co jednomu chutná, může být pro druhého nepoživatelné. Rovnováha pro mne tady není o správném receptu, ale o citlivém vnímání toho, co právě teď potřebujeme ochutnat víc – a čeho už máme dost.

Nebo je to jako s čichem. Když si vybíráte parfém a dlouho vnímáte jednu vůni, po čase ji přestanete cítit. Ne proto, že by zmizela, ale proto, že se na ni tělo adaptovalo. Potřebujete si přivonět k něčemu jinému – k neutralitě, nebo naopak k výraznému kontrastu – aby se smysly znovu „naladily“. I tady rovnováha nevzniká setrváním, ale pohybem mezi vůněmi, mezi podněty.

Možná si teď kladete otázku:

kde se v tomto pohybu nacházíte vy?
Přitahuje vás spíše struktura a jistota pojmů, nebo otevřený prostor prožívání?
A kdy jste si naposledy všimli, že vám jeden z těchto pólů začíná chybět?

Když se na tyto cykly dívám dnes, vidím je jako přirozené oscilace. Ne jako chybu. Ne jako nerozhodnost. Což jsem - upřímně - dřív tak vnímala. Ale jako projev živosti. Lidská psychika se vyvíjí v pohybu mezi stabilitou a změnou, mezi bezpečím a výzvou. Nervový systém nefunguje v permanentní rovnováze – funguje v neustálém ladění.

A čím více pracuji s lidmi, tím více si všímám, že tuto potřebu rovnováhy neseme téměř všichni. Jen k ní přistupujeme různými cestami. Někdo dlouho zůstává ve světě výkonu, struktury a racionality, dokud se neozve tělo. Někdo se ponoří do světa prožitku, emocí a vztahů, dokud se neozve potřeba řádu a porozumění.

Zpětné vazby od účastníků mých rozvojvoých a sebezkušenostních programů jsou pro mě v tomto ohledu velmi výmluvné. Někteří účastníci bývají překvapeni množstvím teorie, kontextu, vědeckého ukotvení. Druzí jsou překvapeni hloubkou prožitku, sebezkušenosti, osobního doteku. A já v tom slyším totéž: každý přichází z jiného pólu a každý hledá vyvážení a přirozeně více akcentuje a více si všímá toho, co je na hranici spektra pomyslné rovnováhy.

Možná není cílem rovnováhy dosáhnout. Možná je cílem ji vnímat. Všímat si, kam se právě teď kloní naše pozornost. Co potřebuje naše mysl. Co potřebuje naše tělo. Co potřebuje náš emoční svět. A co potřebuje ta část nás, která hledá smysl a orientaci.

Z vývojové psychologie i neurověd víme, že učení se děje nejlépe na hranici známého a nového. Přílišná struktura dusí, přílišná volnost zahlcuje. A rovnováha není statický bod, ale citlivé ladění – podobné tomu, jak tělo reguluje dech nebo chůzi v nerovném terénu.

A tak si dnes kladu jinou otázku než dřív.

Neptám se: Je to správně?
Ptám se: Je to živé?

20 LET NA CESTĚ

A možná i proto mě toto delší retrospektivní zamyšlení přivedlo k dalšímu uvědomění. Rok 2026 je totiž zároveň rokem, kdy jsem 20 let na cestě. Je to dvacet let od založení Empowerment Institutu. Dvacet let cesty, která pro mě nikdy nebyla jen podnikáním. Byla – a je – seberozvojovou cestou.

Cestou, na které se učím o sobě skrze práci, a o práci skrze sebe.

Možná je to tím, že podnikám právě v oblasti learning and development. Možná je to přirozené propojení oboru a života. Ale čím dál víc cítím, že Institut, stejně jako já, se učí hledat rovnováhu. V růstu i zpomalení. V ambici i pokoře. V minulosti i přítomnosti.

Toto zamyšlení proto není jen o ohlížení se zpět. Je i otevřením prostoru pro to, co přichází. Pro oslavu přítomnosti – a pro vděčnost za všechno, co ji umožnilo.

Rok 2026 bych ráda věnovala právě tomuto postoji: poděkování, vědomému bytí tady a teď, a sdílení cesty, která vznikla jen proto, že se na ní potkáváme.

Přála bych si, aby byl rok 2026 rokem oslav přítomnosti, která vznikla i díky vám. Vám, kdo jste "v jakémkoli" kontaktu se mnou a Institutem. Děkuji vám, že čtete mé texty, odebíráte newsletter, účatníte se kurzů, obracíte se na mne pro individuální spolupráci, že jsme spolu v kontaktu. Bez vás by Empowerment Institut nemohl existovat, nemohl by se dvacet let vyvíjet, ani dál hledat svou rovnováhu. Ano, asi bych šla jinou cestou - ale tato mi přijde hodně fajn ve svých všech vrstvách.

Možná je právě toto tiché vnímání tím nejdůležitějším rozvojovým nástrojem, který máme k dispozici. Ne jako odpověď, ale jako kompas. A možná je rovnováha méně o tom, co si vybereme – a více o tom, že si všimneme jak nás naše volby ovlivňují a proměňují v čase.

Soňa