🍂 Jak se spřátelit s podzimní seZónou: 8 jemných rituálů pro tělo a mysl, které drží nervový systém v klidu

Pokud čekáte, že zde najdete tipy, jak se na podzim nakopnout, zrychlit, nebo udržet ve stejném výkonu jako v létě, tak vás musím rovnou zklamat. Žádné „energi­zery“ ani Red Bully tu nehledejte. Tento text není o tom, jak tělo přinutit k výkonu navzdory přírodě, ale jak se s ní sladit. Neinspiruje k tomu, jak do sebe nalít energii, ale jak ji udržet tím, že ji zbytečně neplýtváme. Podzim totiž není sezónou expanze, ale návratu – a právě v tom může být jeho největší síla.

Jestli však cítíte, že by vám spíš prospěl klid, teplo, rytmus a návrat k sobě – pak jste tu správně a další čtení by pro vás mohlo být smysluplné.

---

Podzim je zvláštní čas. Ne tolik dramatický jako jaro, ne tak rozpínavý jako léto – a přesto v sobě nese specifickou moudrost celého roku. Je to období, kdy se příroda začíná stahovat zpět do sebe. Stromy ztrácí listy, půda se ztišuje, světlo se krátí. A s tím se mění i naše těla, biorytmy, hormony, nálady i způsoby přemýšlení. Není to náhoda. Evolučně jsme po většinu dějin žili v těsném souladu s těmito cykly. Naše těla byla zrozená k tomu, aby reagovala na proměnu světla a tepla — aby zpomalovala, když se krajina ochlazuje, aby zpracovávala úrodu, kterou jsme během roku nasbírali, a připravovala se na období vnitřního klidu. Jenže moderní svět zpomalování moc nezná. Možná spíš naopak.

S příchodem umělé inteligence se svět ještě více zrychluje. Zatímco příroda se obrací dovnitř, my často tlačíme na výkon, snažíme se „udržet tempo“ a bojujeme s únavou, která není projevem slabosti, ale přirozené moudrosti organismu.

Letos jsem si ale všimla, že je pro mne podzim jiný. Nemám úbytek energie. Tři týdny od začátku astronomického podzimu, který je 22.9. se cítím mimořádně dobře. Dokonce lépe než v létě. A tak jsem si začala všímat, co se změnilo — jaké malé posuny, zvyky a rozhodnutí pomohly tomu, že mé tělo i mysl nejsou vyčerpané, ale naopak klidné a silné. A když se zde začtete, možná, že některé z nich mohou být inspirací i pro vás. Bude zároveň skvělé, když se v komentáři podělíte o svoje tipy, které pomáhají vám.

1. Tělo touží po teple – návrat k teplé stravě, polévkám, kaším a rituálu s mačou jako jemné formě tělesného ukotvení a klidu nervového systému.

Tělo touží po teple - teplé stravování

První, co jsem si všimla, je návrat k teplu – nejen fyzickému, ale i emočnímu. Začala jsem jíst teplé polévky téměř každý den. Ne proto, že se to má někdo to doporučil. Zkrátka jsem jen intuitivně poslechla tělo, které na ně "mělo chuť". Ráno si vařím teplou kaši a k snídani už dlouho nesahám po ničem studeném. Tělo si o to řeklo samo zní možná lehce esotericky. Jednoduše jsem si dala to, na co jsem začala mít chuť.

Z hlediska biologie to dává smysl. Na podzim se zpomaluje metabolismus i krevní oběh, tělo více zadržuje energii a potřebuje vnitřní teplo, které podporuje trávení i psychickou stabilitu. Z evoluční perspektivy to byla nutnost – naši předkové se přirozeně přizpůsobovali chladnějším dnům, protože na jejich přežití záviselo udržení tepla a dostatečné výživy.

Z psychologického hlediska je „teplo“ i symbolem bezpečí. Když se příjemně zahříváme, aktivuje se tzv. ventrální větev bloudivého nervu, která souvisí s klidem, otevřeností a sociální vazbou.

Teplé jídlo v podzimních dnech není jen výživa – je to signál pro nervový systém, že jsme v bezpečí.

A pak tu byla ještě jedna drobnost: "zázračná zelená"- mača. Všude se o ní mluví jako o zázraku. Většina lidí na sociálních sítí na ní tzv. "jede". Kromě toho, že mám ráda zelenou barvu, tak jsem do podzimních dní vstoupila s tím, že zkusím změnit nějaký malý svůj zvyk. Zkusila jsem si dávat matchu místo ranní kávy – nejdřív opatrně, jen trochu, pak víc. Pamatuji si svůj první šálek v deštivém podzimním dni. Poslední zářijové dny, zima, protože pršelo. moc lidí venku nebylo. Seděla jsem zachumlaná v dece v kavárně na Zelném trhu v Brně, dávala si šálek matcha latéčka a pozorovala dešťové kapky jak bubnují do kašny. Šálek matcha mi zahříval dlaně a můj nervový systém se láskyplně zklidňoval a ladil na rytmus deště. Teď po třech týdnech piji matchu dvakrát denně a už si jí připravuji i rituálně doma. A pozoruji sebe sama, že je mi opravdu velmi dobře - hlavně psychicky a emočně se cítím vyrovnaněji, klidněji, silněji. Pozoruji to - se v tomto procesu. Možná je to placebo. Ale i placebo je tělesná realita – mozek reaguje na víru, že něco prospívá. Každý doušek teplé mači, kterou piju pomalu, jako rituál, mi pomáhá vstoupit do dne v jiném rytmu – s měkkostí, ne s tlakem. Místo nárazu kofeinu cítím, jak se energie uvolňuje postupně, jako když se rozsvěcí ranní světlo v lese. Jsem ráda, že jsem zkusila tento nový návyk do svého běžného rytmu zařadit.

2. Struktura jako forma laskavosti – zavedení denního trackeru osmi životních oblastí, který přináší přehled, rytmus a vnitřní stabilitu.

Struktura a organizovanost jako forma laskavosti - ať žijí trackery

Druhou oblastí, kterou jsem vědomě změnila, je struktura. Na podzim má struktura jinou kvalitu než na jaře. Nejde o výkon ani plánování, ale o udržení rovnováhy. Zavedla jsem si jednoduchý tracker 8 životních oblastí – spánek (chodit spát do 23h. - to je pro mne noční sovu velká výzva), jídlo (každý týden rybu, každý den hodně proteinů), pohyb (každý den 4km v parku Špilberk), a další pro mne důležité oblasti. Každý den si krátce zaznamenávám, jak se mi daří tyto oblasti naplňovat.

Z neuropsychologického pohledu to souvisí s tzv. dopaminovou predikcí úspěchu. Naše mysl miluje okamžik, kdy „vidí pokrok“.

Nemusí být velký – stačí maličký. Když máme jasnou zpětnou vazbu (např. zaškrtnuté políčko), mozek uvolní dopamin, který přináší pocit smyslu a motivace pokračovat.

Ale pro mě je to ještě něco víc.Ten tracker je malý rituál vědomého bytí. Ukazuje mi, že kvalita života nevzniká v heroických výkonech, ale v drobných rytmech – v tom, že si všímám, kdy jsem v kontaktu s tělem, kdy jsem v přírodě, kdy se mi daří tvořit, kdy jsem si dovolila odpočívat. Není to kontrola, spíš způsob, jak zůstat v kontaktu se svým životem. Většinou to dělám ve večerní vaně, plné levandule a mořské soli. Takový malý večerní rituál. Zase teplo, zklidňující levandule + chvilka pro reflexi a zhodnocení dne. Vana není nic nového, to je moje have to have. Šetřím vodu, nedávám si vanu úpně plnou. Jen na podzim teplotu vody zvyšuji. Pokud chcete, můžete si takový tracker také vytvořit nebo zde stáhnout – stačí mi napsat zprávu. Ráda ho s vámi sdílím, protože mi opravdu pomohl vrátit pozornost k tomu, co je důležité a posilující.

3. Mikroaktivity a malé kroky; motivace nevzniká před činem, ale až v jeho průběhu.

Energie přichází během činu - motivaci sleduji až po

Třetí poznání souvisí s energií. Mnoho lidí říká, že jim na podzim klesá motivace – že se jim do ničeho nechce, že se tělo brání. A já to taky znám. Podzim nás svádí k pomalosti, ale můžeme si ji někdy splést s prokrastinací! Takže jsem to tentokrát zkusila jinak. Přestala jsem čekat, až se mi bude chtít a tím jen hromadit a tlačit víc a víc úkolů před sebou a čekat na to "až přijde energie a síla, která je zdolá". Začala jsem dělat úplně maličké úkoly bez přemýšlení o tom, jestli mám na ně energii nebo náladu. Až po dokončení jsem se zeptala: „Jaké to pro mne bylo, jak se cítím teď? Jak mě to bavilo.“  Možná to znáte a víte. Praktikují tuto metodu často sportovci, když se jim nechce do tréninku. Je důležité rozlišit, jestli se opravdu nechce tělu (je extrémně unavené) nebo mysli.

Svou energii a chuť něco dělat jsem tedy začala měřit po akci a ne před akcí.

Nic zázračného, že. Dává logiku, že jsem se po dokončení malé aktivity cítila vždycky lépe. Zjistila jsem na vlastní kůži, že energie nevzniká vždy jen před činem (díky vizualizaci), ale hlavně během něj. Když se rozpohybuje tělo, rozběhne se i mozek – a uvolní se dopamin a noradrenalin, které nás zvednou z vnitřní pasivity.

Z pohledu neurovědy jde o jednoduchý, ale silný mechanismus: když uděláme i malou věc, mozek registruje úspěch, tělo vydechne a energie se obnoví. Z pohledu ekopsychologie je to návrat k přirozenému rytmu přírody, která také nekoná z „motivace“, ale z vnitřního pohybu života – dělá, co je potřeba, v rytmu, který dává smysl.

Tím, že jsem šetřila svou energii a rozdělila si velkou práci do co nejmenších úkolů jsem dokončila během začátku podzimu dokončila několik těžkých úkolů, které uzavíraly půlroční proces mé práce. Bylo to náročné, ale krásné – jako když strom na konci sezóny odhodí listí. Ne proto, že by chtěl, ale protože to tak má být. Je to přirozený proces a není potřeba o tom dlouho kontemplovat jako o velkém smyslu světa.

4. Vnitřní ekologie: kam proudí energie – ukončení spoluprací, které nejsou v souladu s hodnotami; vědomé čištění prostoru.

Vnitřní ekologie: kam proudí energie

Poslední týdny jsem si také uvědomila, že k podzimní péči o tělo a mysl patří ještě jedna rovina – péče o hranice a energii, kterou vnáším do vztahů a spoluprací. Ukončila jsem několik z nich. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že už nebyly v souladu s mými hodnotami. V jarním nebo letním období bych tomu možná ještě dávala šanci. Znám se – umím vytrvat, hledat řešení, napravovat a ladit. Ale s tím, jak se energie v přírodě začala stahovat, cítím, že i ve mně se něco ztišilo. Začala jsem mnohem citlivěji vnímat, kam, komu a kdy investuji svou pozornost, péči a tvořivost a dovolit si s energií lépe hospodařit.

Z evolučního hlediska to dává smysl. Na podzim naši předkové přirozeně bilancovali – co uchovat, co propustit, komu věnovat sílu a komu už ne. Byl to mechanismus přežití. Zimní období vyžadovalo selektivitu – uchovat teplo, energii a zdroje jen tam, kde je vzájemnost. V ekopsychologii tomu říkáme RECIPROCITA. Tento prastarý vzorec v nás přetrvává dodnes, jen už se netýká ohně a potravy, ale vztahů, projektů a hodnotových směrů.

Začala jsem proto praktikovat něco, co bych nazvala vědomé rozhodovací klidové okno. Když cítím, že se něco ve mně láme – že situace, vztah nebo spolupráce vyžaduje přehodnocení – nedělám okamžité rozhodnutí. Dopřeju si alespoň tři dny ticha, kdy situaci neřeším, jen ji nechávám usazovat. Někdy potřebuju i čtrnáct dní – ale teď, v tomto podzimu, mi stačily dny tři. Během těchto dnů si všímám signálů těla:

• Jak se cítím, když na daného člověka nebo projekt pomyslím?

• Rozšiřuje se mi dech, nebo se zužuje?

• Cítím výživu, nebo ztrátu?

Moje tělo mluví dřív než mysl – a jeho jazykem je jemnost.

Z neurovědeckého pohledu je tento přístup formou somatické reflexe.

Mozek při rozhodování využívá signály z tzv. interoceptivního systému – tedy z vnitřního vnímání těla. Když se naučíme tyto signály číst, nejsme řízeni impulsem ani tlakem druhých, ale vnitřní integritou. A právě v tomto podzimu cítím, že tahle pomalá moudrost těla mě vede lépe než jakýkoli racionální plán. Tím, že jsem ukončila to, co už se mnou neladí, se uvolnilo místo pro klid, pro důvěru, pro nové, ale i pro prázdno, které nevyžaduje okamžité zaplnění.

5. Hudba jako tep krajiny – pomalé rytmy a ambientní hudba jako nástroj nervové regulace, návrat k přirozenému rytmu těla a Země.

Další vrstvou mé podzimní péče se stala hudba. Ne ta hlučná, výbušná, která burcuje k výkonu a probuzení – ale hudba, která má rytmus pomalý, zemský, spíš jako dech lesa než jako městský puls. V rámci muzikoterapie vím o prospěšnosti a vlivu hudby na naši psychiku a tak jsem dost obezřetná jaký zvuk si do uší pustím.

Z neurovědeckého hlediska totiž hudba reguluje tzv. mozkové oscilace – rytmy elektrické aktivity v mozku, které ovlivňují pozornost, emoce i tělesné napětí. Pomalé rytmy kolem 60–80 BPM, tedy v přirozené frekvenci klidného tepu srdce, podporují synchronizaci mezi mozkem a tělem. To je důvod, proč se při poslechu takové hudby dech zklidní, svaly povolí a my se dostáváme do stavu tzv. homeodynamické rovnováhy – dynamického klidu.

Hudba se pro mě stala vnitřním ekosystémem, do kterého se mohu kdykoli vrátit. Pomáhá mi držet rytmus, když se svět kolem zrychluje. Pomáhá mi zůstat v těle, když hlava příliš přemýšlí. Pomáhá mi být v proudu, i když voda plyne pomalu.

Myslím, že hudba je jednou z forem přírody, která se nás ještě dotýká, i když jsme daleko od lesa. Její vibrace jsou pokračováním větru, pulzu země i tlukotu srdce. A když ji posloucháme vědomě, pomáhá nám vrátit se k sobě – ne do ticha, ale do souzvuku. Sdílím s vámi, co mi chytrý Spotify namíchal.

A zde je můj osobní podzimní playlist, který je více alternativnější a mnou namíchaný.

6. Denní pozorování krajiny: dialog smyslů – vědomé vnímání proměny přírody pomocí všech smyslů; smyslové zakotvení jako cesta k přítomnosti.

Denní pozorování krajiny: dialog smyslů

Už přes 13 let praktikuji svojí milou rutinu. Skoro denní procházku parkem Špilberk. Vždycky si říkám, kdy už asi přijde ten pocit, že už mám dost, že je to nudné, stejné, pořád dokola. A ono pořád nic. Pořád objevuji jinakost a jedinečnost i v místech, která už znám skoro "na zpaměť", a s kterými mám vřelý vztah. Mojí psychice - obvlášť na podzim - dělá zkrátka dobře se procházet parkem a louskat kaštany. Při minulé procházce jich na mě docela dost pršelo. Takové okamžiky vás probudí a spíš aktivují :-D. S příchodem podzimu se park stává barevnější a to těší můj zrak a probouzí to ve mě kreativitu. Jsem taky ten typ člověka, co se brouzdá suchým listím a noří se mikropohledem do prvních námraz na žilkách listů, které se položily k zemi. Jsou to všechno mikromomenty bdělé pozornosti, ke kterým nepotřebujete nic extra. Stačí jen být a mít otevřenost k přítomnému momentu.

V ekopsychologii se tomuto přístupu říká smyslové zakotvení (sensory grounding).

Jde o návrat k plnému prožívání světa skrze tělo, které je naším původním nástrojem poznání. Každý ze smyslů je jazykem, jímž s námi prostředí komunikuje – zrakem, sluchem, dotekem, čichem i teplotním vnímáním. Jak připomíná Dr. Cohen, každý z těchto smyslů je mostem mezi vnitřním a vnějším ekosystémem.

Proč je to důležité? Protože když se díváme vědomě, přestáváme být odděleni. Naše nervová soustava se zrcadlí s rytmem krajiny – zpomaluje se, ladí, uklidňuje. Mozek snižuje aktivitu tzv. default mode network (sítě vnitřního dialogu), a místo neustálého přemítání se aktivují oblasti odpovědné za přítomnost a vnímání. Někdy mají největší účinek ty "nejjednodušší" věci.

7. Učit se pomalému chladu – vědomá adaptace na chlad, rozvíjení tělesné citlivosti a termovnímání podle Dr. Cohena; otužování jako dialog s prostředím.

Učit se pomalému chladu: tělesná citlivost jako adaptace

Když přichází chladnější podzimní dny, většina lidí reaguje rychlým zakuklením – svetry, šály, bundy, vrstvy. Já jsem si ale v posledních letech všimla, že moje tělo potřebuje čas, aby se s proměnou teploty spřátelilo. A tak si dovoluji být chvíli mezi – mezi teplem a zimou, mezi komfortem a jemným diskomfortem. Naučila jsem se to v rámci ekoterapeutického výcviku, kde se s tělem a prostředím pracuje velmi vědomě. Jedním z cvičení je právě pomalá adaptace na chlad a vědomá práce s diskomfortem. Nejde o heroické otužování ani o překonávání se, ale o vědomý proces ladění těla na přirozené proměny prostředí.

Jednoduše to praktikuje tak, že když ráno vyjdu ven, necítím potřebu okamžitě se zachumlat. Nechávám chlad, aby se mě dotkl – nejdřív na kůži, potom hlouběji, až se tělo samo rozhodne zahřát. Postupně přidávám vrstvy, ne dřív, než cítím, že je to opravdu potřeba. A ten okamžik – kdy cítím první záchvěv zimy a zároveň vím, že ho zvládnu – je pro mě momentem hlubokého spojení s tělesnou inteligencí a velmi mě to posiluje.

Neurovědci mluví o termosenzitivní regulaci – tedy o schopnosti těla vnímat teplotu prostředí a přizpůsobovat metabolismus, krevní oběh i dýchání.

Tento smysl, jak popisuje Dr. Cohen, patří k základním lidským schopnostem citlivosti vůči prostředí. Když ho ztrácíme, ztrácíme i přirozený vztah k tělu – přestáváme cítit, co je „příjemné“ a co je „živé“.

V ekopsychologii se tomu říká senzorická rekalibrace – návrat k plnému prožívání tělesnosti jako brány k ekologickému vědomí.

Cílem je naučit mozek lépe třídit a reagovat na vjemy z různých smyslů (sluch, hmat, rovnováha atd.) a díky tomu zlepšit motorické schopnosti, pozornost, sebekontrolu a celkové fungování v běžném životě. Když dovolíme tělu pomalu vnímat chlad, obnovujeme tím ztracený dialog s prostředím. A možná i proto se cítím letos tak dobře – protože se už nebojím přechodů. Nepotřebuji se izolovat od podzimu. Učím se s ním dýchat, učím se mu naslouchat, učím se mu důvěřovat a je to zajímavý proces.

8. Návrat ke kořenu – biologické i symbolické stahování energie do hloubky, kontakt s rodinou, předky a moudrostí stáří; zakořenění jako zdroj klidu.

Návrat ke kořenům - domů, k těm nestarším v rodině

Když říkáme, že se příroda na podzim stahuje, nemyslíme tím nic mystického. Biologicky jde o jeden z nejdůležitějších mechanismů přežití. Stromy přesměrovávají živiny z listů do kořenového systému, kde se ukládají zásoby pro zimu. Fotosyntéza zpomaluje, dřevo zhoustne, míza se zanořuje do hloubky. Vše, co bylo během léta obráceno k světlu, se teď obrací dovnitř, k životodárnému středu. Je to tichý návrat — proces, který není vidět, ale udržuje život.

A možná právě to je podstata i lidského podzimu: umění stáhnout energii z povrchu a vrátit ji ke kořenům.

V posledních týdnech jsem se častěji ocitla ve společnosti své maminky, která je už v pokročilém věku. Je nejstarší z naší rodiny. Zrušila jsem i některé aktivity proto, abych mohla být s ní. Když s ní trávím čas, naslouchám její paměti – pomalejší, hutnější, prosycené jinou časovostí. Je v ní moudrost, kterou nelze načíst z knih, jen z přítomnosti. A čím i já se více posouvám ke konečnosti života, uvědomuji si jak mě přítomnost starších lidí nasycuje. Zpomalení, které v jejich přítomnosti zažívám mi v jiných ročních obdobích připadá o něco těžší, teď na podzim mi přináší klid a smysl.

Když podzim vkročí do svého středu, častěji myslím i na své předky. Ty, kdo už tu nejsou. Možná je to blízkost dušičkového období, možná jen dozvuk toho, že i moje tělo začíná chápat, že nic netrvá věčně. Ale to uvědomění mi není těžké. Je něžné. Je to připomenutí, že smrt a konečnost nejsou koncem, ale součástí koloběhu – stejně jako podzim není smutný, ale zralý. Vrací mě to k živosti a aktivaci žít každý den plně.

Když jsem v kontaktu se staršími lidmi, s jejich pomalejším rytmem, cítím, že se můj nervový systém ladí na podobnou frekvenci. Zpomalení není útlum – je to přechod do jiné hloubky vědomí. Podobně jako strom, který už neinvestuje sílu do růstu větví, ale posiluje svůj kořen.

A tak i já letos na podzim nehledám nové výhony, ale zakořeňuji. V rodině, v paměti, v příběhu, který mě přesahuje. Zjišťuji, že kořen není nostalgie – je to místo, odkud proudí život.

Chápu, že tento můj poslední tip pro podzimní pohodu může být pro mnohé z vás náročnější – z různých osobních, vztahových i životních důvodů. Ne každý má ke svým kořenům snadný vztah, ne každý se cítí doma v rodinné paměti. Ale pokud si dovolíme procítit alespoň maličký kousek vděčnosti za to, že jsme součástí příběhu proudícího života, který se neustále proměňuje, můžeme postupně najít hluboký klid i v dojetí. Podzim nás učí, že odcházení je také formou lásky — k tomu, co bylo, i k tomu, co ještě přichází.

Podzim jako sezóna sebe-uvědomění

Podzimní sezóna nás může zvát k bilanci, ale ne k hodnocení. Je to spíš doba jemného zkoumání, co nám dává sílu a co ji bere. Ekopsycholog Andy Fisher píše, že příroda není jen pozadí našeho života, ale spolutvůrce naší psyché. Když se krajina stahuje, i my se přirozeně stáhneme dovnitř – do hlubší vrstvy duše, kde se rodí nové vrstvy vědomí. A v tomto procesu může pomoci umět třídit svoje priority, dělat úkoly postupně a pravidelně menší věci, těšit se z maličkostí a taky si dovolit někdy lenošit.

Z hlediska nervového systému to znamená návrat k pomalosti, k parasympatickému tónu. Mozek má v tomto období tendenci víc rozjímat než tvořit, víc naslouchat než mluvit. A to je v pořádku. Možná právě proto se letos cítím tak dobře – protože jsem nechala rytmus podzimu prostě plynout skrze sebe. Pokud se vám toto vylaďování se zamlouvá, můžete se ke mně přidat na podzimní retreat, který každoročně pořádám.

PODZIM 🍁 wellbeing retreat s ponořením se do 🍁 přírody

FromCZK 880.00

7. listopadu 2025 v 14:00 – 9. listopadu 2025 v 14:00Hotel Kouty

Registrovat

Podzim není doba, kdy bychom měli „vydržet“. Je to doba, kdy se učíme žít v rytmu. Ostatně jako v každé sezóně. Tělo chce teplo, mysl potřebuje strukturu, duše si žádá prostor.

A možná to nejdůležitější, co můžeme udělat, je dovolit si nebýt výkonnější, než příroda sama. Dovolit si zpomalit, zjemnit, spočinout. Protože v těchto chvílích se znovu rodí síla – tichá, introspektivní - hloubková, moudrá. Síla, která se neprojevuje v tempu, ale v přítomnosti.

Budu v tomto rytmu dál pokračovat a dám vám vědět s blížící se zimou jak můj proces v podzimním bytí probíhá. Budu ráda, když se i vy podělíte o svou cestu.