Prosperita a hojnost v pomáhajících a kreativních profesích

Vrchol léta, kdy slunce stojí vysoko a příroda dosahuje plnosti. Pole jsou zlatá, stromy obsypané plody, tráva vysoká a těžká. Je to čas hojnosti, který se nedá přehlédnout.

A přesto – kolikrát se uprostřed léta přistihneme, že ho neumíme doopravdy přijmout?

Že místo vděčnosti cítíme tlak, že toho máme buď příliš, nebo naopak málo. Právě toto období nám připomíná zásadní téma: hojnost není jen otázkou vnějších okolností. Je to především stav mysli a schopnost přijímat. Schopnost rozeznat, kdy jsme dostatečně otevřeni, abychom si dovolili žít v prosperitě – a kdy naopak stojíme v cestě sami sobě.

Výborně, to celé téma se krásně propojuje. Přidala bych dva nové bloky – jednak přechod přes evoluční psychologii a religionistiku, kde se vysvětlí, proč máme tendenci být skromní a skrývat se, a jednak popis fixního vs. růstového nastavení mysli, které zásadně ovlivňuje vztah k hojnosti i k samotnému povolání kouče.

Evoluční paměť skrytosti

Naše tendence držet se zpátky, nebýt příliš vidět a raději splynout s davem má kořeny hluboko v evoluci. Po tisíce generací bylo bezpečnější nebýt nápadný. Ve skupině, která sdílela zdroje, nebylo pro jednotlivce výhodné příliš vyčnívat – mohlo to znamenat vyhostění kmene nebo riziko útoku a boj o zdroje.

Evoluční psychologie ukazuje, že právě tato tendence k pokoře, k menší viditelnosti, se propsala i do našich duchovních a náboženských příběhů. Pokora byla po staletí ceněna jako ctnost, zatímco přílišná pýcha byla trestána. V náboženských systémech, které utvářely kulturní rámec Evropy, se opakovaně zdůrazňovalo, že „tiší a nenápadní“ zdědí zemi.

Není divu, že dnes – i když už nám nehrozí vyloučení z kmene ani trest božstva – zůstává tato paměť živá. Kouč, terapeut či umělec, který se odváží vystoupit a být viděn, se často potýká s hlasem, který našeptává: „Zpátky. Nesluší se být příliš výrazný. Pokora je bezpečnější.“

Ale právě zde se setkáváme s paradoxem: pokud zůstaneme skrytí, naše talenty a hojnost nemohou proudit. Hojnost není o hromadění, ale o sdílení. Pokud o sobě nedáváme vědět, jako bychom si plody léta nechávali jen pro sebe, až se nakonec začnou kazit.

Stejně tak i v naší psychice: když zůstáváme uzavření, když své schopnosti a dary neuvádíme do pohybu, náš nervový systém to vyhodnocuje jako ohrožení. Stagnace není pro lidský organismus přirozená – stejně jako ovoce, které se nesdílí, začíná hnít. Život potřebuje cirkulovat, jinak se mění v tíhu.

Fixní a růstové nastavení mysli

S tímto evolučním stínem souvisí i to, jaký vztah máme k prosperitě v rovině mindsetu. Psycholožka Carol Dweck popsala dva základní postoje: fixní nastavení mysli a růstové nastavení mysli.

• Fixní nastavení mysli (fixed mindset) vychází z přesvědčení, že naše schopnosti a hodnota jsou neměnné. Člověk v tomto nastavení se bojí selhání, protože v něm vidí potvrzení vlastní nedostatečnosti. Typickým projevem je: „Nejsem dost dobrý kouč, protože nemám dost klientů.“ Fixní mysl zároveň těžko přijímá prosperitu – zdá se jí, že na ni nemá právo, že si ji nezaslouží, nebo že přijetí hojnosti by znamenalo pýchu.

• Růstové nastavení mysli (growth mindset) naopak chápe schopnosti jako rozvíjející se, proměnlivé. Selhání není důkazem nedostatku, ale příležitostí k učení. Kouč v růstovém nastavení se dívá na období prázdnější praxe jako na čas setby, nikoliv na konečný verdikt o své hodnotě. A prosperitu chápe jako přirozený důsledek růstu, nikoliv jako výjimku.

Pokud tedy kouč, umělec nebo člověk pracující ve službách nemá dobrý vztah k prosperitě, často uvízne právě ve fixním nastavení: bojí se růst, bojí se ukázat, bojí se účtovat si odpovídající cenu. Naopak, když se učí přecházet do růstového nastavení, začíná chápat, že i hojnost je dovednost – dá se kultivovat, stejně jako se kultivuje schopnost naslouchat nebo vést dobrý rozhovor.

Prosperita jako vnitřní nastavení

Když pracuji s klienty, často se ukazuje, že prosperita není blokována nedostatkem schopností, ale vzorci přesvědčení, které jsme si nesli z dětství, rodiny, kultury. „Nezasloužím si to.“ „Musím se nejdřív nadřít, aby to mělo hodnotu.“ „Nemohu si dovolit být viděn.“ Tato hluboce zakořeněná nastavení fungují jako filtry, které určují, co si dovolíme přijímat. V neurovědním jazyce bychom mohli říct, že mozek je mistr v potvrzování toho, čemu už věří. Pokud někde uvnitř věříme v nedostatek, nervový systém neustále vyhledává signály, které toto přesvědčení potvrzují. A i když přichází příležitosti, nejsme schopni je zaznamenat, natož uchopit.

Proto koučování často začíná u vědomého přenastavení těchto vzorců. Prosperita se nestane realitou "jen" tím, že budeme tvrději pracovat nebo se více snažit. Začíná tím, že se učíme rozpoznat, kde nám naše vlastní mysl staví bariéry, a že si dovolíme přemýšlet i cítit jinak.

Léto jako učitel přijímání

Léto je zrcadlem: ukazuje nám, že hojnost není něco, co musíme složitě vyrábět. Příroda ji tvoří sama. Když se procházíme letní krajinou, vnímáme plnost, která je výsledkem rytmů, nikoliv křečovité snahy. Strom neroste proto, že by se snažil. Roste, protože je v cyklu života.

A právě to je lekce pro celý rok: jestliže dokážeme v létě přijmout dary, které přicházejí přirozeně, učíme se důvěřovat, že cyklus přinese další období hojnosti. A že stejně jako přichází sklizeň, přichází i období klidu, zimní ticha – a to vše je součástí stejného celku.

Pro kouče i jejich klienty je tato metafora klíčová. Pokud si dovolíme vnímat hojnost jako rytmus, nikoliv jako permanentní stav, mizí pocit selhání. Neznamená to, že když máme období klidu nebo menšího příjmu, jsme neschopní. Znamená to jen, že jsme v jiné fázi cyklu.

V samotné podstatě hojnosti je zakódováno, že proudí. To, co zůstane uzavřené, se začne kazit. A právě tady začíná most k naší lidské práci – k pomáhajícím profesím, k tvůrčím povoláním, k umělcům i koučům. Často máme dojem, že sdílet své dary je riskantní. Že když se ukážeme, někdo nás odmítne, zpochybní, obviní z nedostatečnosti. Syndrom podvodníka, známý snad každému, kdo vstoupil na cestu služby druhým, se ozývá jako hlas staré paměti: „Schovej se, jinak tě vyloučí.“

Jenže stejně jako strom, který by si nechal plody pro sebe, bychom i my tímto schováváním šidili svět o hojnost, která k nám byla vložena. Pokud své talenty neukazujeme, pokud se bojíme být viděni, pak to, co by mohlo růst a vyživovat druhé, zůstává uvězněné.

Většina skvělých koučů nekončí proto, že by nebyli dobří v práci s klienty. Končí proto, že nezvládli své nastavení vůči hojnosti a prosperitě.

Za tímto fenoménem stojí několik vrstev:

1. Nerealistická očekávání. Mnozí vstupují do profese s vírou, že rychle naplní svou praxi. Realita je ale jiná: vybudovat důvěru, síť klientů a stabilní příjem trvá čas.

2. Vnitřní bloky vůči prosperitě. Kouč, který nevěří, že má právo účtovat si adekvátní honorář, bude stále vyhořelý.

3. Nedostatek podnikatelských dovedností. Koučink je řemeslo, ale také podnikání. A tam, kde chybí schopnost řídit si vlastní praxi, přichází frustrace.

4. Vztah k cyklům. Pokud kouč nerozumí tomu, že i jeho profese prochází obdobím setby, růstu, sklizně a zimy, může se v období klidu cítit selhávající a vzdát to.

   
   

V koučování i v umění je proto důležité porozumět, že sdílení našich darů není sobecké, ale naopak hluboce prospěšné. Je to pokračování přírodního rytmu: hojnost se rozmnožuje, když proudí. Prosperita je v tomto smyslu dovednost, nikoliv dar jen pro vyvolené. Stejně jako se učíme klást otázky nebo naslouchat, můžeme se učit i růstovému nastavení vůči hojnosti. Vždy jde o trénink otevřenosti – znovu a znovu si dovolit věřit, že to, co dnes vypadá jako konec, může být začátek nové fáze růstu.

Prosperita jako odvaha být viděn

Na hlubší úrovni je hojnost spojená s viditelností.

• Dovolím si být viděn? Ukázat, co nabízím?

• Nebo se raději schovávám, protože se bojím hodnocení?

To je téma, se kterým se potýká mnoho koučů – zvláště těch, kteří mají dar vnímat jemné nuance lidské psychiky. Ale hojnost není o skrytí. Je o sdílení. Když nabízíme svou práci, umožňujeme druhým, aby se rozhodli, zda ji potřebují. A tím jim otevíráme cestu. V tomto smyslu se prosperita stává etickým závazkem: pokud skrývám to, co mohu přinést, ochuzuji tím druhé.

Když se v létě posadíme do trávy a necháme slunce, aby nás zalilo, můžeme si položit otázku:

• Kde stojím ve vztahu k hojnosti?

• Dovoluji si ji přijímat?

• Nebo se prosperitě a hojnosti bráním?

Ať už koučujete, nebo jste na své osobní cestě, vědomí prosperity není luxus. Je to základní stavební kámen, který rozhoduje, zda budete mít sílu pokračovat.

Možná právě proto tolik koučů svou praxi do 2 let od zahájení končí – protože nepochopili, že prosperita není vedlejší produkt, který přijde až poté, co se „osvědčí“. Je to energie, kterou je třeba pěstovat od začátku. Jako slunce v létě, které nám připomíná, že hojnost je tady. Jen je potřeba natáhnout ruce a přijmout ji.

Příroda nám svou hojností nabízí nejen metaforu, ale i skutečný neurobiologický zážitek. Když dovolíme tělu sedět v trávě, cítit teplo slunce a vnímat vůni léta, náš nervový systém dostává zprávu: jsi v bezpečí, můžeš přijímat. A právě tehdy se v nás rodí růstové nastavení, které dovoluje prosperitě proudit.