Únava a chuť vše vzdát

Když se zastavíme v okamžiku únavy

Unava má zvláštní schopnost stáhnout nás do svého proudu. Jako když řeka přechází z klidného toku do bahnitého koryta, kde voda ztrácí svou průzračnost. V těch chvílích přichází chuť vzdát se – opustit cestu, která se zdála tak jasná, a nechat věci ležet. Je to okamžik, kdy se tělo i mysl přihlásí o pauzu. Někdy je to jako těžký plášť, který na mě někdo nečekaně přehodil. Najednou je všechno těžší – rozhodnutí, práce, setkávání s lidmi. A spolu s únavou často přichází i tichý hlas: „Vzdej to. Nemá to smysl.“

A právě tehdy může vzniknout prostor pro kontemplaci. Místo automatické reakce – „už nemůžu, končím“ nebo naopak "zatnu zuby a dokončím to = jdu přes svoje možnosti". Kdysi jsem měla tendenci tomuto hlasu okamžitě věřit. Dnes už vím, že právě tehdy je čas zastavit se a chvíli jen pozorovat. Situaci. A sebe uvnitř ní. Jako kdybych si sedla na lavičku uprostřed rušného dne a dívala se, jak kolem mě běží ostatní. Ten odstup mě učí něco podstatného – že nemusím hned reagovat, že se můžeme na chvíli přepnout do vědomého pozorování. Nejen situace, která nás unavila, ale i sebe uvnitř ní. Jako kdybychom se posadili na břeh té bahnité řeky a dívali se, jak proud unáší a naplaveniny.

Malá kontemplace v časech velké únavy

Někdy mi stačí pár minut. Jindy je to několik dní, kdy v sobě převalím jednu otázku za druhou. Jak perly v dlaních, které se mi pomalu začínají třpytit, i když na začátku vypadaly jako obyčejné kamínky.

Ptám se sama sebe:

• Co mi v tomto příběhu bere energii?

• Co ve mně vyvolává odpor?

• Co teď nejvíc potřebuji?

• Jaký život chci žít za několik let?

• A co malého pro ten svůj BUDOUCÍ ŽIVOT můžu a chci udělat PRÁVĚ TEĎ?

• Jdu a udělám to!

Tyto otázky nejsou únikem od reality. Naopak – přivádějí mě blíž k ní. Jako když si večer v lese oči pomalu přivykají na tmu a já začínám rozeznávat obrysy stromů, které tam byly celou dobu. A proč si kladu zrovna tyto otázky?

---

🪶 Co mi v tomto příběhu bere energii?

Když se do toho podívám upřímně, často to není samotná práce, ale spíš moje očekávání, jak by měla vypadat. To věčné napětí mezi realitou a představou. Únava se pak stává přirozeným signálem: „Tak tudy ne, najdi jiný směr.“

Každá situace má své neviditelné úniky – drobné netěsnosti, kterými uniká naše životní síla. Někdy je to člověk, s nímž komunikujeme, jindy naše vlastní očekávání. Z neurovědeckého hlediska právě únavu často zesiluje nesoulad mezi realitou a představou, kterou si neseme v hlavě. Mozek vynakládá velké množství energie na držení napětí mezi tím, co je, a tím, co by mělo být. Když si tuto otázku položíme, dovolíme mysli poodstoupit od automatických reakcí a uvidět, kde přesně se energie vytrácí.

🪶 Co ve mně vyvolává odpor?

Odpor je fascinující signál. Evolučně nám pomáhal chránit se před nebezpečím – vyhýbat se tomu, co by nám mohlo ublížit. V dnešní době však často odpor vzniká z konfliktu mezi našimi hodnotami a realitou. Když si všimneme, co přesně vyvolává napětí, můžeme rozlišit, zda jde o skutečnou hrozbu, nebo jen o vnitřní nesoulad. V praxi tím odhalujeme své hranice – kde končí to, co je pro nás zdravé, a začíná to, co nás vysiluje. Odpor mě učí, kde se střetávají moje hodnoty s realitou. Když mu naslouchám, vím, co už nechci přetěžovat, a kde potřebuji chránit své hranice. Není to slabost – je to instinkt, který mi připomíná, že moje energie je vzácná.

Ale ne vždy je odpor jen stopkou. Občas je to i práh, který hlídá novou cestu. Tělo i mysl se přirozeně brání neznámému, protože změna je z hlediska evoluce vždy nekomfortní. Mozek si žádá jistotu, ale růst ji často narušuje. Proto se někdy odpor neptá: „Co nechci?“ – ale spíš: „Jsem připravená udělat krok, který je nový a náročný?“

Učím se tedy odpor nejen poslouchat, ale i pozorovat. Je to obranný mechanismus, který mě chrání? Nebo je to brána, kterou mám projít?

🪶 Co teď tedy nejvíc potřebuji?

Tato otázka je návratem k tělu. Často totiž nehledáme odpověď v tělesném prožitku, ale v analytickém rozumování. Jenže tělo ví. Únava není nepřítelem, je poslem. Přináší zprávu, že vnitřní zdroje se vyčerpaly a je čas čerpat odjinud – odpočinkem, přírodou, blízkostí druhých.

Neurověda ukazuje, že právě vědomá pozornost k tělesným pocitům (interocepce) zlepšuje regulaci nervového systému a navrací rovnováhu.

Odpověď na tuto otázku většinou není složitá. Spíš jednoduchá až prostá. Spánek. Procházku. Ticho. Nádech čerstvého vzduchu. Až mě překvapuje, jak často to ignoruji, protože mysl má tendenci hledat velké, „důležité“ řešení. Přitom tělo ví – a většinou šeptá: „Zastav se, nadechni, vrať se k sobě.“

🪶 Jaký život chci žít za několik let?

V okamžiku únavy se může zdát tato otázka příliš vzdálená. Ale paradoxně právě tehdy nám otevírá perspektivu. Vztyčuje maják v mlze. Když je mysl přehlcená, mozek inklinuje k úzkému vidění – zaměřuje se jen na problém, který nás tíží. Kontemplace nad budoucím obrazem života aktivuje jiné části mozku, spojené s imaginací a plánováním. Přenáší nás z krátkodobého přežívání k dlouhodobému směřování.

Představit si svůj život za pár let, když jsem právě teď unavená, bývá těžké. Ale v té představě je skrytá síla. Najednou se dívám dál než jen na dnešní chaos. Vidím směr. A to mi dává lehkost – i kdybych měla udělat jen jeden malý krok.

🪶 Co malého mohu pro budoucí verzi svého života udělat právě teď?

Největší pasti únavy spočívají v představě, že potřebujeme obrovskou změnu. Ale budoucnost se netvoří skoky, tvoří se drobnými volbami. Jedním rozhodnutím, jedním krokem, jedním dechem. Když v únavě dokážeme nalézt alespoň mikro-krok, propojujeme se s vnitřním pocitem agency – vědomím, že i v těžkosti mám moc tvořit.

Často si uvědomím, že nepotřebuji změnit všechno. Stačí něco drobného. Odeslat jeden e-mail. Jít si na chvíli lehnout. Otevřít knihu. Zavolat příteli. Na chvíli se jen tak dívat z okna. Ten malý krok je jako kamínek položený na cestu – není to celý most, ale díky němu vím, že cesta existuje.

Únava mě učí, že vzdát se nemusí znamenat prohrát. Někdy je to spíš pozvání odložit těžké břemeno a nadechnout se. A pak – když se zase postavím – vykročím jinak. Lehčeji. Víc ze sebe. Únava není znamení selhání. Je to zastávka na cestě, kde se nám nabízí možnost pohledu z odstupu. Když se posadíme na břeh vlastního příběhu a dovolíme si pár minut – nebo i několik dní – pozorovat, objevujeme cenné otázky, které nás nejen přivádějí zpět k sobě, ale i k budoucnosti, po níž toužíme.

Možná pak zjistíme, že vzdát se není nutné. Že stačí jen na chvíli odložit zátěž, nadechnout se – a vykročit znovu.

A tak se ptám i vás: když přijde vaše únava a chuť vše vzdát, dokážete se posadit na břeh svého příběhu a chvíli jen pozorovat?