top of page
Image by Aaron Burden

B L O G

Vítejte

přeji vám dobré čtení

Kdo koho utváří? O krajině našeho dětství a jejím otisku v nás

před 5 dny
Minut čtení: 18

Úvaha o tom, jak uspořádáváme krajinu kolem sebe, zatímco ona možná po celý život uspořádává náš vnitřní svět.


Od nepaměti se jako lidé snažíme přetvářet krajinu, ve které žijeme. Vysušujeme mokřady, abychom získali úrodnou půdu, přehrazujeme vodní toky, abychom zadrželi vodu, vysazujeme stromy tam, kde bychom rádi jednou našli stín, a kácíme je tam, kde potřebujeme otevřít prostor pro světlo, výhled nebo novou stavbu. Zakládáme sady, zahrady, parky, rybníky a celé vesnice, jejichž uspořádání postupně odráží naše představy o tom, jak by měl vypadat dobrý život. Stavíme domy na vyvýšených místech, odkud můžeme přehlédnout okolní krajinu, nebo naopak vyhledáváme údolí, která nám poskytují závětří a pocit ochrany. Někdy krajinu přetváříme s obdivuhodnou citlivostí k jejím přirozeným vlastnostem, jindy se ji pokoušíme podřídit vlastním představám natolik důsledně, že v ní nakonec zbývá jen málo z její původní rozmanitosti.

A přestože se v této činnosti často považujeme za hlavní aktéry, za ty, kteří rozhodují, plánují, stavějí a organizují, napadá mě, zda v našem vztahu ke krajině nepřehlížíme ještě jeden, mnohem tišší a méně nápadný proces. Zatímco totiž po generace uspořádáváme krajinu podle svých potřeb, krajina, ve které vyrůstáme, možná současně uspořádává něco v nás samotných. Naše smyslové zkušenosti, způsob orientace v prostoru, vztah k bezpečí a neznámému, citlivost k proměnám ročních období, ale možná také naše představy o svobodě, domově, kráse a o tom, jak velký svět si vlastně dokážeme představit.


A tak si poslední dobou pokládám otázku, zda jsme to skutečně my lidé, kdo utváří krajinu, nebo zda je to také krajina, která utváří nás.

Možná totiž nejde o dvě protichůdné možnosti, mezi nimiž bychom si měli vybrat, ale o jeden dlouhý, nepřetržitý a vzájemný proces, v němž se lidská zkušenost a okolní prostředí po generace proplétají natolik těsně, že už není možné jedno od druhého zcela oddělit.


Krajina jako obraz lidské představy o světě

Když se podíváme do historie zahradní a krajinářské architektury, můžeme v ní číst nejen dějiny estetického vkusu, ale také proměny lidského vztahu k přírodě, moci, řádu a svobodě. Krajina totiž nikdy nebyla pouze neutrálním prostorem, do kterého jsme umisťovali své stavby a zahrady. Často se stávala také prostředkem, jehož prostřednictvím jsme vyjadřovali své představy o světě a o vlastním místě v něm.


Jedním z nejvýraznějších příkladů jsou bezpochyby zahrady francouzského Versailles, jejichž geometrická přesnost, dokonale zastřižené živé ploty, symetrické aleje a vodní plochy vytvářejí krajinu podřízenou promyšlenému lidskému řádu. Příroda zde není ponechána svému spontánnímu vývoji, ale stává se součástí velkolepé kompozice, v níž má téměř každý strom, každá cesta i každý vodní prvek své předem určené místo. Zahrada se tak stává nejen estetickým dílem, ale také vyjádřením určitého způsobu uvažování o vztahu člověka a přírody, který byl úzce spojen s reprezentací panovnické moci.

O něco později se v evropské krajinářské tradici prosazuje odlišná představa krásy, kterou můžeme pozorovat například v anglických krajinářských parcích. Místo přísné geometrie zde nacházíme zvlněné louky, nepravidelné skupiny stromů, jezírka s měkce tvarovanými břehy a cesty, které se před našima očima postupně ztrácejí za horizontem. Přestože i tato krajina bývá výsledkem pečlivého lidského plánování, jejím záměrem je často vyvolat dojem přirozenosti, nenucenosti a určitého druhu svobody.

Je zajímavé, že oba přístupy mohou vznikat ze stejné lidské potřeby vytvořit prostředí, ve kterém se budeme cítit dobře, a přesto nabízejí zcela odlišnou zkušenost. Jedna zahrada nás vede k obdivu nad řádem, symetrií a předvídatelností, zatímco druhá nás zve k objevování, k postupnému odhalování prostoru a možná také k větší toleranci vůči nepravidelnosti. Zahrady jsou v tomto smyslu pozoruhodnými kulturními dokumenty. Můžeme v nich číst, co lidé určité doby považovali za krásné, bezpečné, žádoucí nebo hodné obdivu. Současně však mohou ovlivňovat i to, jak se v nich pohybujeme, kam obracíme pozornost, jak rychle kráčíme a jakým způsobem zakoušíme vlastní přítomnost.


Co když totiž zahrada, kterou jsme vytvořili podle svých představ, začne postupně ovlivňovat samotné představy těch, kteří v ní vyrůstají? Co když se způsob, jakým uspořádáme prostor kolem svého domu, stane součástí smyslového a emocionálního prostředí našich dětí, a tím také jednou z mnoha okolností, které budou spoluutvářet jejich vztah ke světu?


Krajina mého dětství


začátek listopadu 2026
začátek listopadu 2026

Vyrůstala jsem v malé vesnici v srdci Vysočiny, nedaleko Havlíčkova Brodu, v krajině, která na první pohled nemusela ničím zvláštním vynikat. Nebyly zde vysoké hory, dramatické skalní útvary ani nekonečné mořské pobřeží, které by člověku každý den připomínalo velkolepost přírodních sil. Byla to obyčejná česká venkovská krajina s rybníkem, stromy, parkem, zahradami, poli a domy, jejichž přítomnost vypovídala o dlouhém soužití člověka s místem. Krajina, která byla po staletí obdělávána, upravována a obývána, a přesto v sobě uchovávala vlastní rytmus, jenž se lidským plánům nikdy zcela nepodřizoval.

Dům mých rodičů do dnes stojí na místě, odkud se otevírá poměrně neobvyklý výhled. Z velkého okna mého dětského pokoje v prvním patře jsem od mala mohla prohlédnout nejen bezprostřední okolí domu, ale také značnou část krajiny, která se rozprostírala daleko za vesnicí. Za příznivých podmínek bylo možné dohlédnout až k další vesnici, jejíž obrysy se v dálce stávaly součástí horizontu. Přímo přede mnou se nacházel rybník, stromy a park, za nimiž krajina pokračovala dál, postupně se otevírala a mizela někde v prostoru, který jsem jako dítě znala především pohledem.

Ten výhled byl natolik samozřejmou součástí mého života, že mě tehdy vůbec nenapadlo přemýšlet o něm jako o něčem výjimečném. Byl jednoduše přítomný, stejně jako světlo pronikající ráno do pokoje, proměnlivé počasí za oknem nebo zvuky vesnice, které ke mně během dne doléhaly. A přesto dnes, s odstupem několika desetiletí, začínám uvažovat o tom, jak významnou součást mé každodenní zkušenosti mohl představovat právě tento otevřený prostor, možnost dívat se do dálky a současně mít přímo před očima vodní hladinu, jejíž podoba se neustále proměňovala.


V dětském pokoji jsem měla psací stůl, který tam stojí dodnes. Nachází se naproti velkému oknu, takže když jsem u něj seděla, měla jsem před sebou nejen sešity, knihy a všechny drobné předměty svého tehdejšího světa, ale také krajinu, která se za sklem odehrávala zcela nezávisle na tom, čemu jsem právě věnovala pozornost. Mohla jsem psát domácí úkoly, číst si, přemýšlet nebo se jen tak zasnít, a kdykoliv jsem zvedla oči, můj pohled mohl opustit hranice pokoje a vydat se daleko za jeho stěny.

Dnes už samozřejmě nedokážu říct, kolik času jsem tehdy skutečně strávila pozorováním krajiny, kolikrát jsem se během učení zadívala na hladinu rybníka nebo zda jsem vůbec vědomě vnímala všechny proměny světla, které se během dne odehrávaly za oknem. Vzpomínky na dětství nejsou přesným záznamem minulosti a náš dospělý pohled jim často dodává významy, které jsme tehdy ještě neměli k dispozici. Přesto si myslím, že právě tato každodenní, mnohokrát opakovaná a zdánlivě nevýznamná setkání s prostředím mohou být pro naše utváření zajímavější než jednotlivé mimořádné zážitky, na které si dokážeme vzpomenout s velkou přesností.


Krajina totiž nemusí být dramatická, aby v nás zanechávala stopy. Někdy stačí, že je po dlouhou dobu přítomná.
babí léto
babí léto

A můj vztah k tomuto místu neskončil ani ve chvíli, kdy jsem z rodného domu odešla. Když dnes přijíždím na návštěvu za rodiči a vstoupím do svého někdejšího dětského pokoje, stále tam nacházím tentýž psací stůl a za ním stejné okno. Samozřejmě se za ta léta mnohé proměnilo. Stromy povyrostly, některé možná zmizely, jiné přibyly, změnily se domy, zahrady i podoba některých částí vesnice. Přesto zůstává zachována základní prostorová zkušenost, kterou si s tímto místem spojuji. Mohu si sednout ke stolu, zvednout oči a znovu se dívat do dálky, podobně jako jsem to dělala před mnoha lety.

letní večer
letní večer

Zvlášť ráda mám chvíle, kdy se začíná stmívat a nad krajinou se objevuje měsíc. Někdy u stolu zůstávám sedět a pozoruji, jak se jeho poloha vůči rámu okna a vzdálenému horizontu během večera pomalu mění. V takových okamžicích si uvědomuji, že krajina, kterou jsem jako dítě považovala za téměř neměnnou, je ve skutečnosti součástí nepřetržitého pohybu, jehož rytmus daleko přesahuje lidské měřítko času. Země se otáčí, měsíc putuje po své oběžné dráze, mění se světlo, roční období i samotná podoba krajiny, zatímco já sedím na místě, které je mi důvěrně známé, a pozoruji dění, jehož jsem současně součástí.

A když se ráno probudím, bývá jedním z mých prvních pohledů opět ten směrem k rybníku. Zajímá mě, jak dnes vypadá jeho hladina, zda je téměř nehybná, nebo ji vítr rozčeřil do drobných vln, zda se na ní pohybují kachny, jestli voda vystoupala výš, nebo naopak ustoupila a odhalila větší část břehů. Někdy mě zaujme barva vody, jindy světlo, které se od ní odráží, a někdy jen nepatrná změna, kterou bych možná ani nedokázala přesně pojmenovat, kdybych toto místo neznala tak dlouho.


A právě tehdy si začínám klást otázku, zda jsem se během svého dětství učila pozorovat krajinu, nebo zda mě krajina sama postupně učila určitému způsobu pozorování světa.



Co s námi dělá prostor, ve kterém vyrůstáme?

Dítě se od narození vyvíjí prostřednictvím neustálých interakcí se svým okolím, přičemž toto okolí zahrnuje nejen rodiče, sourozence, vrstevníky a širší sociální prostředí, ale také fyzické podmínky každodenního života. Velikost a uspořádání prostoru, dostupnost míst ke hře, možnost samostatného pohybu, přítomnost zeleně, vody, zvířat nebo proměnlivých přírodních podnětů mohou ovlivňovat, jaké zkušenosti dítě získává a jaké možnosti jednání se mu otevírají.


Vývojový psycholog Urie Bronfenbrenner ve své ekologické teorii lidského vývoje zdůrazňoval, že člověka nelze porozumět izolovaně od prostředí a vzájemně propojených systémů, v nichž žije. Rodina, škola, sousedství, kulturní podmínky i širší společenské okolnosti vytvářejí kontext, ve kterém se vývoj odehrává. Přestože jeho teorie nebyla zaměřena výhradně na přírodní krajinu, nabízí důležité východisko pro úvahu, že také fyzická podoba místa, v němž dítě vyrůstá, může být součástí jeho vývojového prostředí.


Další zajímavou perspektivu přináší ekologická psychologie Jamese J. Gibsona, zejména jeho koncept affordances, tedy možností jednání, které prostředí nabízí určitému organismu. Strom například není pro dítě pouze botanickým objektem, ale může představovat příležitost ke šplhání, úkrytu, odpočinku nebo pozorování okolí. Potok může být místem hry, zkoumání proudění vody, překonávání překážek i prvních zkušeností s rizikem. Otevřená louka nabízí jiné možnosti pohybu a orientace než hustý les, zatímco vyvýšené místo s dalekým výhledem umožňuje zakoušet prostor způsobem, který úzká městská ulice nabídnout nemusí.


brzký podzim
brzký podzim

V tomto smyslu krajina není pouze souborem objektů, které dítě pozoruje, ale také souborem příležitostí, prostřednictvím nichž se učí jednat, orientovat, odhadovat vzdálenosti, rozpoznávat změny a postupně objevovat vlastní možnosti.


Když o tom přemýšlím ve vztahu ke svému dětství, napadá mě, že onen daleký výhled z okna mohl představovat jednu z takových příležitostí. Nešlo o prostor, kterým bych se každý den fyzicky pohybovala, ale o prostor, který jsem mohla opakovaně pozorovat. Mohla jsem sledovat, odkud přichází déšť, jak se nad vzdálenými poli mění obloha, jak se některé části krajiny ztrácejí v mlze a jiné zůstávají osvětlené sluncem. Mohla jsem vnímat rozdíl mezi blízkým a vzdáleným, známým a neznámým, mezi místem, kde právě jsem, a místy, která existují někde za hranicí mé každodenní zkušenosti.

Nevím, zda právě tento výhled nějak významně přispěl k mé dnešní potřebě svobody, objevování nebo otevřeného prostoru. Takové tvrzení by bylo příliš odvážné a vědecky obtížně doložitelné. Lidská osobnost vzniká působením mnoha vzájemně propojených vlivů a nebylo by rozumné přisuzovat jednomu oknu nebo jedné krajině rozhodující význam. Přesto tato možnost přitahuje mohu zkoumavou pozornost. Protože pokud připustíme, že nás prostředí ovlivňuje nejen prostřednictvím mimořádných událostí, ale také prostřednictvím tisíců drobných zkušeností, které se opakují během celého dětství, pak možná stojí za to zamyslet se nad tím, jaké prostorové a smyslové zkušenosti se staly samozřejmou součástí našeho vlastního života.


Někdo vyrůstal v úzké ulici mezi vysokými domy, kde se obloha objevovala jen jako pruh světla nad střechami. Jiný měl za oknem zahradu, jejíž hranice tvořil živý plot, další vyrůstal na samotě u lesa, v horském údolí nebo na sídlišti, odkud mohl pozorovat nekonečný pohyb lidí, automobilů a městského života. Každé z těchto prostředí nabízelo jiné podněty, jiné možnosti pohybu a jiné zkušenosti s prostorem, aniž bychom z toho mohli jednoduše vyvozovat, že jedno dětství bylo hodnotnější nebo psychologicky zdravější než druhé. Možná je však zajímavé, že prostředí, které považujeme za obyčejné, protože jsme v něm vyrůstali, může být ve skutečnosti jedním z nejvýznamnějších prostorů našeho osobního životopisu.


Proč nás přitahuje výhled do dálky?


Z evolučněpsychologické perspektivy je pozoruhodné, že některé vlastnosti krajiny mohou být pro člověka přitažlivé napříč různými kulturami, přestože konkrétní estetické preference jsou zároveň významně ovlivňovány osobní zkušeností, kulturním prostředím a individuální historií.


Jedním z často diskutovaných konceptů je takzvaná prospect-refuge theory, kterou formuloval britský geograf Jay Appleton. Její základní myšlenka spočívá v tom, že prostředí umožňující současně dobrý rozhled a možnost úkrytu mohlo v evoluční historii člověka představovat určitou výhodu. Mít možnost sledovat okolí, včas rozpoznat potenciální nebezpečí a současně se v případě potřeby uchýlit do bezpečí mohlo přispívat k přežití. Tato teorie není univerzálním vysvětlením lidských estetických preferencí a její jednotlivé předpoklady zůstávají předmětem odborné diskuse. Přesto nabízí zajímavý rámec pro přemýšlení o tom, proč nás mohou přitahovat místa, odkud vidíme daleko, ale současně máme za zády něco pevného a důvěrně známého.


Když se dnes dívám z okna svého dětského pokoje, uvědomuji si, že právě takové uspořádání prostoru bylo součástí mé každodenní zkušenosti. Nacházela jsem se uvnitř domu, v prostředí, které pro mě představovalo domov, a současně jsem měla před sebou otevřenou krajinu, jejíž horizont se rozprostíral daleko za hranice našeho pozemku. Možná právě tato kombinace blízkého bezpečí a vzdáleného prostoru činí některé výhledy tak přitažlivými?


Další inspirativní perspektivu přináší hypotéza savany, spojovaná zejména s pracemi Gordona Oriansa, podle níž mohou být některé lidské preference pro určité krajinné prvky částečně ovlivněny evoluční historií našich předků. Otevřené prostory s rozptýlenými stromy, přítomností vody a možností dobrého rozhledu mohly v některých obdobích lidské evoluce nabízet výhodné podmínky pro život. Výzkumy krajinných preferencí však ukazují mnohem složitější obraz, než by naznačovala představa jediné univerzálně oblíbené krajiny. Významnou roli hraje také to, jaké prostředí člověk zná, v jakém vyrůstal a jaké osobní významy si s ním spojuje.


A tak mě napadá, že můj výhled na rybník, park, stromy a vzdálený horizont mohl spojovat hned několik vlastností, které jsou z hlediska environmentální psychologie zajímavé. Přítomnost vody, vegetace, otevřeného prostoru i možnosti pozorovat krajinu z chráněného místa.


Přesto bych nerada podlehla představě, že lze mé dnešní prožívání vysvětlit nějakým jednoduchým evolučním vzorcem. Krajina mého dětství pro mě není přitažlivá pouze proto, že obsahuje určité prvky, které mohly být pro naše předky adaptivně výhodné. Je přitažlivá také proto, že v ní mám uložené vzpomínky, vztahy, příběhy a nespočet drobných zkušeností, které nikdo jiný nemůže prožívat úplně stejně.


Možná právě v tomto spojení biologické historie našeho druhu a jedinečné historie jednotlivce vzniká něco, co bychom mohli nazvat hlubokým vztahem k místu.
po výlovu rybníka
po výlovu rybníka

Rybník, který mě učil všímat si proměn

Zvláštní místo v této úvaze zaujímá rybník, který se nachází přímo před naším domem. Přestože jej člověk kdysi vytvořil jako součást hospodářsky využívané krajiny, stal se pro mě během dětství něčím mnohem významnějším než jen vodní nádrží. Byl součástí každodenního obrazu světa, který jsem měla před očima, a současně představoval prostor neustálých proměn, jež se odehrávaly v různých časových měřítkách. Některé byly patrné během několika minut, například když vítr rozčeřil hladinu nebo se po ní rozběhly kruhy po dopadajících kapkách deště. Jiné se projevovaly v průběhu dní a týdnů, kdy se měnila výška hladiny, barva vody nebo aktivita vodních ptáků. A další patřily k velkému rytmu ročních období, který jsem jako dítě mohla sledovat znovu a znovu.

V zimě rybník zamrzal, často na dlouhou dobu, a jeho hladina se proměňovala v pevný prostor, po kterém jsme se mohli pohybovat. Vzpomínám si, že během mého dětství bývaly zimy na Vysočině natolik chladné, že zamrzlá hladina patřila k pravidelným součástem zimního života vesnice. V létě se naopak voda stávalа pohyblivým zrcadlem oblohy, jehož barva se měnila podle počasí, světla a okolní vegetace. Na podzim se do ní promítaly stromy, mlha a ubývající světlo, zatímco na jaře bylo možné pozorovat postupný návrat života, který se během zimních měsíců odehrával v méně nápadných podobách.

Dnes, když se věnuji ekopsychologii a provázení lidí přírodou, považuji schopnost všímat si těchto proměn za jednu z důležitých součástí našeho vztahu k prostředí. Nejde pouze o to, že dokážeme rozpoznat určité přírodní jevy, ale také o to, že se učíme vnímat svět jako proces, nikoliv jako soubor neměnných objektů.

Rybník, který ráno vidím z okna, není nikdy úplně stejný jako včera. A přesto jej stále poznávám jako tentýž rybník. Právě tato zkušenost mě dnes přivádí k úvaze o tom, jak se v našem vztahu ke krajině propojuje stálost a proměnlivost.


Potřebujeme určitou kontinuitu, abychom mohli rozpoznávat známé prostředí, orientovat se v něm a vytvářet si k němu vztah, ale současně nás právě jeho proměny učí pozornosti.

Pokud bychom každý den hleděli na dokonale neměnný obraz, možná bychom po čase přestali vnímat většinu jeho detailů. Živá krajina však nikdy není zcela totožná sama se sebou, a tak nám stále nabízí příležitost objevit něco, co jsme předchozí den přehlédli.


V environmentální psychologii se často hovoří o obnově pozornosti, zejména v souvislosti s teorií Attention Restoration Theory, kterou rozvíjeli Rachel a Stephen Kaplanovi. Podle této teorie mohou některá přírodní prostředí podporovat zotavení kapacity cílené pozornosti, mimo jiné proto, že obsahují podněty, které naši pozornost přitahují relativně nenásilným způsobem. Pohyb vody, proměny světla nebo pohyb listů ve větru bývají uváděny jako příklady takzvané jemné fascinace.


Neznamená to, že každý pohled na rybník automaticky obnovuje naše kognitivní schopnosti nebo že přírodní prostředí působí na všechny lidi stejně. Přesto tato teorie nabízí zajímavé vysvětlení, proč může být dlouhodobé pozorování relativně nenápadných přírodních dějů příjemné a proč se k němu někdy spontánně vracíme.

Když dnes sedím u svého starého psacího stolu a sleduji hladinu rybníka, nepřemýšlím o tom, že bych měla cíleně regenerovat svou pozornost. Prostě se dívám. A možná právě v tom spočívá jedna z hodnot takových okamžiků, že nemusíme z každého setkání s přírodou vytvářet vědomou techniku, cvičení nebo prostředek osobního rozvoje.


Někdy může být krajina jednoduše přítomná a my s ní.

Místa, která si neseme v sobě


Art koláž: Den a noc | Soňa Staňková + AI
Art koláž: Den a noc | Soňa Staňková + AI

V environmentální psychologii existuje pojem place attachment, který označuje emocionální vazbu člověka k určitému místu. Taková vazba může vznikat prostřednictvím dlouhodobého pobytu, opakovaných zkušeností, sociálních vztahů, vzpomínek i osobních významů, které si s daným prostředím spojujeme. Místo se postupně stává součástí našeho životního příběhu a někdy také důležitou součástí toho, jak rozumíme sami sobě.


Příbuzný koncept place identity, spojovaný například s pracemi Harolda Proshanského, upozorňuje na to, že naše identita není utvářena pouze vztahy s druhými lidmi nebo příslušností k určitým sociálním skupinám, ale může zahrnovat také významy spojené s fyzickým prostředím.


Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že svůj dětský pokoj a výhled z jeho okna nevnímám pouze jako vzpomínku na určité místo. Je to také určitý způsob, jakým se mohu znovu setkat s vlastní minulostí, aniž bych ji musela složitě rekonstruovat prostřednictvím fotografií nebo vyprávění. Stačí vstoupit do pokoje, posadit se ke stolu a podívat se ven.

Krajina se mezitím proměnila, já jsem se proměnila ještě mnohem více, a přesto mezi námi zůstává určitá kontinuita, kterou nedokážu úplně přesně pojmenovat. Možná ji vytváří podobnost smyslových podnětů, známé prostorové uspořádání, světlo dopadající do pokoje nebo samotný fakt, že se znovu nacházím na místě, kde jsem strávila významnou část svého dětství.


Z neurovědního hlediska víme, že autobiografická paměť úzce souvisí s prostorovými a kontextovými informacemi a že hipokampus hraje důležitou roli jak při vytváření epizodických vzpomínek, tak při orientaci v prostoru. Známé prostředí může fungovat jako vodítko, které usnadňuje vybavování minulých zkušeností. Neznamená to, že by naše vzpomínky byly někde v krajině doslova uložené, ale že se určité vlastnosti prostředí mohou stát součástí kontextu, v němž se naše zkušenosti vytvářely a k němuž se později znovu vztahujeme.


Možná proto může mít návrat na místo dětství tak zvláštní emocionální kvalitu. Nevracíme se pouze do určitého geografického prostoru, ale také do prostředí, které bylo po dlouhou dobu součástí našeho každodenního prožívání.


zimní ztišení se
zimní ztišení se

A někdy nás překvapí, jak málo stačí k tomu, aby se tento vztah znovu připomněl. Vůně vzduchu po dešti, charakteristický zvuk určitého místa, světlo na hladině rybníka nebo pohled na vzdálený horizont mohou vyvolat pocit důvěrné známosti, který je obtížné převést do slov. Není to nutně nostalgie ani touha vrátit se do minulosti. Může jít jednoduše o rozpoznání prostředí, které se během našeho vývoje stalo součástí způsobu, jakým zakoušíme svět.

Zajímavé přitom je, že podobně silný vztah si můžeme vytvořit také k místům, která bychom z hlediska běžných estetických měřítek nepovažovali za krásná. Dětský dvorek, zarostlá zahrada, staré nádraží nebo ulice mezi panelovými domy mohou mít pro někoho mnohem hlubší význam než nejkrásnější přírodní scenérie, kterou navštívil během dovolené. Vztah k místu totiž nevzniká pouze z jeho objektivních vlastností, ale také z historie našeho společného soužití.


Když se krajina stává součástí našeho vnitřního světa

Čím déle se touto otázkou zabývám, tím více mě zajímá, zda si z krajiny svého dětství neodnášíme také určité implicitní představy o tom, jaký svět je a jaké místo v něm můžeme zaujímat. Nejde mi o představu, že dítě vyrůstající u lesa bude nutně introvertnější, dítě z hor odvážnější nebo dítě s výhledem do dálky svobodomyslnější. Takové závěry by byly nepřiměřeným zjednodušením složitých vývojových procesů a snadno by sklouzly k romantizaci přírody, které se ve své práci snažím vyhýbat. Zajímá mě spíše jemnější rovina zkušenosti.

Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde může každý den pozorovat vzdálený horizont, získává opakovanou smyslovou zkušenost s otevřeným prostorem. Pokud vyrůstá v blízkosti vody, může se důvěrně seznamovat s její proměnlivostí, pohybem, zvuky a rytmy. Pokud má možnost samostatně prozkoumávat okolní krajinu, učí se prostřednictvím vlastního těla odhadovat vzdálenosti, rozpoznávat známé orientační body a postupně rozšiřovat prostor, ve kterém se cítí kompetentně.


Každá z těchto zkušeností může představovat drobný příspěvek k tomu, jak se vyvíjí naše vnímání, pozornost, prostorová orientace nebo vztah k prostředí. Jejich skutečný význam však závisí na mnoha dalších okolnostech, zejména na kvalitě vztahů, pocitu bezpečí, možnostech pohybu a na tom, jak dítě své zkušenosti interpretuje. Právě proto mě nepřekvapuje představa, že krajina našeho dětství může být jedním z tichých spoluautorů našeho vnitřního světa, aniž bychom dokázali přesně určit, které její vlastnosti se do nás otiskly a jakým způsobem.

Když dnes přemýšlím o svém vztahu k otevřenému prostoru, vodě, horizontu a proměnlivosti přírodních dějů, nemohu přehlédnout určitou podobnost s prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Ráda pozoruji krajinu, všímám si jejích drobných proměn, zajímá mě vztah mezi člověkem a místem a ve své profesní práci se opakovaně vracím k otázce, jak může vědomý kontakt s přírodou rozšiřovat naše porozumění sobě samým.

Bylo by však příliš jednoduché říct, že za to všechno může rybník za oknem mého dětského pokoje.

Možná jsem se o přírodu zajímala už jako dítě díky určité vrozené citlivosti, kterou okolní prostředí pouze podporovalo. Možná mě k ní přivedly konkrétní zkušenosti, lidé nebo pozdější životní události. A možná se všechny tyto vlivy propojily způsobem, který už dnes nedokážu zpětně rozplést. Přesto mi připadá důležité tuto otázku vůbec položit. Protože v ní nacházím něco, co v našem současném uvažování o vztahu člověka a přírody často postrádám. Jsme zvyklí ptát se, co nám příroda poskytuje, jaké ekosystémové služby zajišťuje, jak přispívá k našemu fyzickému a psychickému zdraví nebo jak ji můžeme využít k regeneraci pozornosti a snížení stresu. Mnohem méně často se však ptáme, jakým způsobem se dlouhodobá přítomnost určité krajiny stává součástí naší osobní historie, našich vzpomínek a možná také našeho způsobu bytí ve světě. Jako bychom stále přemýšleli především o tom, co si z přírody můžeme odnést, a méně o tom, co už si v sobě dávno neseme, aniž bychom si toho byli vědomi.


Kdo tedy koho uspořádává?


Když se vrátím k otázce, kterou jsem si položila na začátku, začíná mi připadat stále

méně důležité rozhodnout, zda krajinu utváří člověk, nebo člověka krajina.

pohled z okna před bouřkou
pohled z okna před bouřkou

Můj dětský výhled je totiž sám o sobě výsledkem dlouhé historie lidských zásahů do prostředí. Rybník, který jsem každé ráno pozorovala, nevznikl jako nedotčený přírodní útvar, ale jako součást člověkem utvářené krajiny. Park a stromy byly vysazovány, udržovány a proměňovány podle potřeb jednotlivých generací. Dům, z jehož okna jsem se dívala, někdo postavil na určitém místě, s určitým půdorysem a orientací vůči okolnímu prostoru. A dokonce i samotné okno, které dnes považuji za tak důležitou součást své zkušenosti, je výsledkem lidského rozhodnutí o tom, kudy bude do místnosti vstupovat světlo a jaký výhled se jejím obyvatelům otevře. Někdo tedy kdysi uspořádal tento prostor způsobem, který mi umožnil vyrůstat právě s takovým výhledem.

A já se dnes ptám, zda toto uspořádání prostoru mohlo nějakým způsobem ovlivnit také mě. Možná právě zde nacházím podstatu našeho vztahu ke krajině. Nejsme pouze jejími pozorovateli, ani pouze jejími tvůrci. Jsme organismy, které se vyvíjejí v prostředí, jež samy současně proměňují. Vytváříme rybníky, které se později stávají součástí dětství dalších generací. Vysazujeme stromy, v jejichž stínu si budou jednou hrát děti, které jsme nikdy nepoznali. Stavíme domy, jejichž okna budou po desetiletí rámovat pohledy na svět, a zakládáme zahrady, které mohou ovlivňovat každodenní zkušenosti lidí dlouho poté, co jejich původní tvůrci odejdou. V tomto smyslu naše zásahy do krajiny nikdy nekončí okamžikem, kdy dokončíme stavbu, vysadíme strom nebo vytvoříme nový park. Pokračují prostřednictvím života, který se v těchto prostorech začne odehrávat. A možná právě proto bychom měli o podobě prostředí, které vytváříme, přemýšlet s větší pozorností, než jsme někdy zvyklí. Nejen z hlediska jeho funkčnosti, ekonomické hodnoty nebo estetické přitažlivosti, ale také z hlediska zkušeností, které bude nabízet lidem, kteří v něm budou vyrůstat.


  • Jaké výhledy umožníme dětem z jejich pokojů?

  • Jaké přírodní děje budou moci každodenně pozorovat?

  • Budou mít možnost sledovat proměny světla, počasí a ročních období, nebo bude jejich bezprostřední okolí tvořeno převážně neměnnými povrchy a uzavřenými prostory?

  • Budou mít příležitost poznávat vodu, půdu, stromy a další živé organismy jako součást každodenního života, nebo se s nimi budou setkávat především během organizovaných výletů?


Nejde přitom o to, že bychom měli všichni vyrůstat na venkově nebo že by život ve městě musel nutně znamenat ochuzení o vztah k přírodě. Taková představa by byla nejen nepřesná, ale také nespravedlivá vůči rozmanitosti lidských životních podmínek. I městské prostředí může nabízet bohaté příležitosti k pozorování, objevování a vytváření vztahu k místu, stejně jako venkovská krajina může být pro dítě nepřístupná, nebezpečná nebo emocionálně zatížená. Podstatnější mi připadá otázka, zda při plánování našich sídel, domů, škol a veřejných prostorů dostatečně přemýšlíme o tom, jakou každodenní zkušenost s prostředím jejich uspořádání umožňuje. Protože krajina není pouze něco, co máme před očima. Je také něčím, v čem se postupně učíme žít. A možná se právě prostřednictvím tohoto dlouhodobého soužití stává součástí toho, kým jsme.


Krajina, kterou v sobě nosíme


Art koláž: Podzim a zima | Soňa Staňková + AI
Art koláž: Podzim a zima | Soňa Staňková + AI

Někdy si představuji, kolik různých krajin si v sobě každý z nás nese. Nejen těch, které jsme navštívili během cestování, ale především těch, které byly součástí našich každodenních životů v době, kdy jsme ještě nedokázali přemýšlet o jejich významu.


Možná je to zahrada našich prarodičů, ve které jsme jako děti trávili dlouhá letní odpoledne, cesta do školy lemovaná stromy, starý sad za domem, potok, který jsme přeskakovali cestou za kamarády, nebo obyčejný dvorek, jehož rozměry se nám tehdy zdály mnohem větší než dnes. Místa, která bychom možná nedokázali označit za výjimečná, a přesto v našem životě zaujímají zvláštní postavení, protože byla po dlouhou dobu součástí našeho každodenního světa.


Když se dnes vracím do svého dětského pokoje, nevracím se tam proto, abych hledala nějaké velké vysvětlení své osobnosti. Nepotřebuji v rybníku za oknem objevit příčinu svého profesního zaměření ani ve vzdáleném horizontu důkaz, že právě odtud pochází moje potřeba svobody. Spíše mě zajímá samotná možnost, že mezi mnou a tímto místem existuje vztah, který se utvářel dávno předtím, než jsem pro něj měla nějaké odborné pojmenování. Že jsem se možná celé dětství učila vnímat svět prostřednictvím krajiny, kterou někdo jiný kdysi uspořádal, a že tato krajina mezitím nenápadně vstupovala do mého vlastního způsobu vnímání. A když dnes sedím u starého psacího stolu, dívám se přes rybník na vzdálený horizont a pozoruji, jak se nad krajinou pomalu mění světlo, připadá mi zvláštní, kolik let už tento vzájemný vztah trvá. Já jsem mezitím procestovala kus světa, poznala mnoho jiných krajin, oceánů, hor, lesů a měst, zatímco tento výhled zůstával po většinu času na svém místě, otevřený každému, kdo se rozhodl podívat z okna.

A přestože dnes vím mnohem více o ekologii, psychologii a lidském vnímání než v době svého dětství, nedokážu s jistotou odpovědět na otázku, co všechno ve mně tato krajina zanechala. Možná je to tak dobře. Ne každý vztah totiž potřebujeme beze zbytku vysvětlit, abychom mohli uznat jeho význam.


A tak se mi nakonec zdá, že otázka, zda my uspořádáváme krajinu, nebo krajina uspořádává nás, nemá jednoznačnou odpověď právě proto, že obě strany tohoto vztahu existují současně. Člověk vytváří prostředí podle svých potřeb, představ a možností, zatímco toto prostředí následně vstupuje do života dalších lidí, ovlivňuje jejich zkušenosti a stává se součástí jejich osobních příběhů.


Možná tedy krajinu nikdy neuspořádáváme pouze pro sebe. Vždy ji zároveň

uspořádáváme pro někoho, kdo v ní bude jednou vyrůstat, pozorovat svět, vytvářet si vzpomínky a možná se po mnoha letech také ptát, do jaké míry jej místo jeho dětství utvářelo.

A když o tom přemýšlím, vybavuje se mi znovu ten docela obyčejný obraz mého dětského pokoje na Vysočině, starého psacího stolu, velkého okna a rybníka, nad kterým se pomalu stmívá. Můj děda kdysi rozhodl, že právě tady bude stát náš dům, právě tady bude okno a právě odtud bude možné dívat se do krajiny. A já jsem se tím oknem dívala celé své dětství.

Dnes už jen přemýšlím, kolik z toho výhledu si vlastně stále nesu v sobě.


Pokud máte chuť mi napsat, jak vypadala vaše krajina dětství a jak vypadá dnes - udělejte to. S velkou radostí si vaše slova přečtu.

Soňa


1 komentář

Hodnoceno 0 z 5 hvězdiček.
Zatím žádné hodnocení

Přidejte hodnocení
Hodnoceno 5 z 5 hvězdiček.

Soni, krásně napsáno. Hned jsem vzpomínala na SVÉ KRAJINY V DUŠI. Našla jsem nejen dětský pokojík v bytě úžasného místa v Ostravě - ale také skříň, ze které jsem skákala do postele, okno na obchod s nanukem za 0,50 Kč ...

Díky za super vhled do krajiny a potřebu koukat se svobodně, kam mně to zrovna táhne.

To se mi líbí

B L O G

Těším se zase na viděnou

věřím, že brzy

bottom of page