Vztahování se jako umění být spolu - ve vztahu, v komunitách, v týmech

Ing. Soňa Staňková, DiS., PCC
19. 6.
Minut čtení: 4

Vztahy nejsou jen kulisou naší práce. Jsou jejím jádrem. V koučování i běžném životě jsme neustále v kontaktu – s klienty, kolegy, komunitou, ale i s vlastní vnitřní krajinou. A právě způsob, jak se vztahujeme, určuje kvalitu naší práce. Nejde jen o techniky, správně položené otázky, ani o strukturu procesu. Jde o to, z jakého místa vstupujeme do kontaktu. Jsme otevření? Ukotvení? Přítomní? A jak bezpečný prostor nabízíme těm druhým?

Spojení s druhými není samozřejmost. Je to dovednost. A v časech polarizace, nejistoty a zahlcení se z ní stává klíčová kompetence pro každého, kdo pracuje s lidmi.

EVOLUČNÍ PERSPEKTIVA: PROČ JE PROPOJENÍ ADAPTIVNÍ

Z pohledu evoluce nebyla spolupráce samozřejmost. Naopak – základním motivem většiny živých organismů je přežít a rozmnožit se. Spolupráce s ostatními znamená sdílení zdrojů, přijetí určité míry zranitelnosti a schopnost investovat do něčeho, co přináší výnosy až v delším čase – a to vše je nákladné. Naše přežití však vždy záviselo na schopnosti sdílet, koordinovat se, vnímat neverbální signály a vytvářet bezpečné vazby. Mozek se tím "vyladil" na vztahy. Nervový systém – a konkrétně ventrální větev vagu – se aktivuje, když cítíme podporu, spojení, přijetí. V takovém stavu můžeme myslet, tvořit a učit se. Vztahy nejsou jen emoční zóna – jsou biologickým předpokladem růstu.

Týmové koučování, stejně jako facilitace skupin, se tedy nemůže opírat jen o výkonnostní nebo behaviorální modely. Potřebujeme hlubší přístup. Ekosystémový. Neurobiologický. Evoluční. Přístup, který chápe tým jako živý organismus.

Kooperace jako adaptivní paradox

Představte si, že se musíte podělit o potravu s někým, kdo možná příště neudělá to samé. Nebo že pečujete o dítě, které není vaše – jak to pomáhá vyšim genům? Z hlediska čisté logiky „fitness“ je spolupráce zdánlivě nevýhodná.

A přesto – právě druhy, které se naučily spolupracovat, byly často úspěšnější. Důvodem je, že za určitých podmínek – opakovaný kontakt, reputace, reciprocita, normy, sdílené cíle a trestání parazitů – se spolupráce stává výhodnou cestou kvalitního života.

Z kořene evoluce: Když přežívá ten, kdo je propojený

Naši předkové nepřežívali díky síle jednotlivce, ale díky kolektivní koordinaci – sdílení potravy, péči o mláďata, vzájemné varování před nebezpečím. V prostředí plném rizik měl větší šanci přežít ten, kdo byl schopen vnímat signály druhých, číst emoce, a budovat důvěryhodné vztahy. Tento výběrový tlak vytvořil mozkový hardware, který nás činí hypersenzitivními na vztahové podněty – na tón hlasu, pohled, vzdálenost, blízkost.

Stephen Porges ve své polyvagální teorii vysvětluje, že ventrální větev bloudivého nervu (vagus) se aktivuje v bezpečném sociálním kontaktu – a umožňuje nám být otevření, vnímaví, učící se. Ve stresu se však aktivují archaické systémy útěku, boje nebo zamrznutí. To znamená, že pro učení, změnu a spolupráci je bezpečný vztah zcela klíčový.

Výzkumy (např. Tomasello, 2009) ukazují, že lidé se od ostatních primátů neodlišují tolik intelektem, jako spíše schopností sdílené pozornosti, empatie a koordinace. Už malé děti mají potřebu „být spolu v úkolu“, vnímají nespravedlnost a dokážou spontánně spolupracovat. To znamená, že schopnost propojit se s druhými, cítit jejich rozpoložení a naladit se, je přirozená – a je to dovednost, která se rozvíjí, pokud jí vytváříme prostor.

Spolupráce jako kulturní a neurologická specializace

Lidé si jako druh vyvinuli unikátní schopnosti, které umožňují spolupráci: empatii, čtení záměrů, morální intuice, schopnost sdílet mentální modely (shared intentionality). Tyto schopnosti nejsou automatické – vznikají v prostředí, které je podporuje: ve stabilních skupinách, kde existuje důvěra, vzájemnost a srozumitelné normy.

Spolupráce je tedy:

biologicky podmíněná (např. oxytocin podporující vazbu),
kultivovaná kulturou (např. výchovou, hodnotami, rituály),
učená zkušeností (např. důvěra v tým se buduje pomalu a ztrácí rychle).

Propojení s druhými reguluje náš nervový systém

Bezpečný vztah není jen emočně příjemný – je regulačním nástrojem. V přítomnosti důvěryhodné osoby se náš autonomní nervový systém ladí – srdce zpomaluje, dech se prohlubuje, zlepšuje se trávení, zvyšuje se neuroplasticita (schopnost mozku se učit). Tento fenomén se nazývá co-regulace a je základem každého efektivního koučování, terapie i učení. Proto není náhodou, že klienti často říkají, že „se cítí lépe už jen tím, že jsou s vámi“. Je to neurobiologický důkaz, že vztah je nástroj změny.

To ale nezní moc poeticky, že?

Když pracujeme s týmem nebo komunitou, nepředpokládejme, že spolupráce je daná. Vždy je výsledkem podmínek, které ji umožní – a to je právě role kouče:

Vytvářet prostředí důvěry a předvídatelnosti.
Podporovat sdílení záměrů a psychologické bezpečí.
Pomáhat týmům reflektovat, co dává jejich spolupráci smysl.

FÁZE KOLEKTIVNÍHO VÝVOJE: OD SYMBIÓZY K VĚDOMÉ SPOLUPRÁCI

Stejně jako jednotlivci, i skupiny prochází vývojovými fázemi. Inspirací nám může být ekopsychologie i teorie skupinové dynamiky. Vztahová zralost týmu se odráží v tom, jak zvládá rozdíly, konflikty, zranitelnost a odpovědnost.

V úvodních fázích se tým opírá o autoritu (kouče, lídra) – hledá strukturu, bezpečí. Postupně se však může emancipovat, nacházet vlastní způsob spolupráce a přebírat odpovědnost za společný prostor. A právě v tom je role kouče zásadní: nenabízíme řešení, ale prostor, ve kterém mohou vzniknout.

EKOLOGIE VZTAHŮ

V přírodě každá část podporuje celek. A když něco dlouhodobě nerovnovážně čerpá, ekosystém se rozpadá. Totéž platí ve vztazích. Kouč, který vstupuje do skupiny, může pozorovat:

Kdo dává a kdo bere?
Kde proudí pozornost a kde stagnuje?
Kdo je „viděn“ a kdo zůstává skrytý?

Tyto otázky nejsou hodnocením – ale mapou, která nám ukazuje vztahovou krajinu týmu. A právě v ní můžeme facilitovat změnu: někdy přirozeně, jindy skrze záměrné intervenci. Jako koučové nepracujeme ve vakuu. Vstupujeme do živého pole, které má historii, jazyk, nepsaná pravidla i hodnoty. Čím více si toto pole uvědomujeme, tím citlivěji a přesněji můžeme facilitovat změnu. Vztahovost není vedlejší produkt koučování – je jeho strukturou. A právě proto si zaslouží naši vědomou pozornost, dovednost i respekt.