Stín jako přirozená součást vnitřní krajiny (ekopsychologická perspektiva)

Úvaha o tom, proč nemůžeme růst bez toho, co jsme se naučili nevidět

Když se v přírodě projdeme lesem, všímat si začneme většinou světla. Máte to taky tak?Všímáme si slunečních paprsků na jehličí, záblesků v mechu, tepla na tváři. Světlo přitahuje naši pozornost. Pomáhá nám orientovat se, vnáší jas do prostoru. Světlo nás víc přitahuje? Je přehledné, zřetelné, srozumitelné. Když vstoupíme do lesa, často první, co hledáme, je paprsek, který prostupuje mezi stromy. Tam se cítíme bezpečně. Tam je vidět. Tam je teplo. Ve světle se snadno orientujeme. Všechno má jasné obrysy. Vidíme, kam kráčíme. A možná si přejeme, aby to tak bylo pořád – nejen v lese, ale i v životě?

Chtěli bychom mít jasno. Chtěli bychom vědět. Chtěli bychom sluncem zalité období, v němž je vše otevřené, průhledné, předvídatelné. Stejně jako někdy toužíme po věčném létu. A proč ne, možná na tom přeci není nic špatně!

Ale je opravdu taková stálost přirozená? Opravdu bychom unesli věčné světlo – bez noci, bez zastavení, bez prostoru pro nevědomé vrstvy?

Příroda nás učí, že trvalé světlo vyčerpává. Rostliny potřebují fotoperiody – rytmy světla a tmy – aby mohly růst. I náš nervový systém se regeneruje ve tmě. Bez tmy není obnova. Bez stínu není struktura. Možná to, po čem toužíme – mít vše neustále osvícené a pod kontrolou není přirozeností života, ale obrannou reakcí na to, co nechceme vidět, zažívat, cítit?

Souhlasím s psychologickým proudem, který říká, že růst nepřichází ve chvíli, kdy je vše viditelné. Ale tehdy, když se nebojíme dívat i tam, kde je přítmí. Ty tmavější kouty, stínové oblasti, které vykreslujeme i svým vlastním tělem do krajiny. Právě v “přítmí” se totiž mohou znovu vynořit části nás, které jsme kdysi nechali za sebou. Ne proto, že byly zlé – ale proto, že pro ně tehdy nebylo v našem vnitřním systému místo. Můžeme se nyní, v dospělosti, s touto částí sebe nyní potkat? Chceme to vůbec? V čem by nám to mohlo být užitečné?

Stín v psychologickém smyslu není chyba systému. Je to jeho integrální součást.

Tak jako v krajině stín nevylučujeme. Přijímáme ho jako přirozený a v horkých letních dnech dokonce jako prospěšný a aktivně vyhledávaný,. Tak i v sobě se můžeme učit vidět ty části, které byly dlouho mimo světlo vědomí. A možná právě v nich dnes sídlí to, co nám chybí k větší celistvosti, klidu a hlubšímu porozumění?

Přemítám si tak tady ve své hlavě a vlastně mě hodně zajímá, co si o tom myslíte vy?

Souhlasíte se mnou, že …

• Stín není opakem světla, je jeho součástí?

• Bez stínu by krajina působila ploše, bez hloubky a dimenze?

• Stín dává věcem tvar, ukazuje členitost terénu, naznačuje skryté vrstvy pod povrchem?

• Není-li stínu, není kontrastu. A bez kontrastu není vnímání?

Nebo je to pro vás celé úplně jinak?

Co je stín a proč ho často nechceme vidět

Carl Gustav Jung popsal stín jako souhrn těch částí naší osobnosti, které jsme v průběhu života potlačili, odmítli nebo zapomněli – jednoduše proto, že byly v daném čase „nežádoucí“. Možná jsme byli moc citliví. Moc hluční. Moc klidní. Moc pomalí. Moc hladoví po pozornosti. Moc čehokoliv.

Abychom zapadli, abychom přežili, naučili jsme se některé části sebe odsunout mimo zorné pole. Ale ty části nezmizely. Jen se stáhly do podvědomí. A tam dál žijí svým životem. A někdy i řídí náš život víc, než si uvědomujeme.

Není ten náš vnitřní systém geniální, když dokáže takový proces zařídit?

Lesní stín není mrtvý. Je to místo, kde se daří tichu. Kde roste mech, houby, kde se drží vlhkost a život pod povrchem. Jsou to severní svahy kopců, kde je méně přímého světla, a přesto zde najdeme formy života, které jinde nerostou.

Z pohledu ekopsychologie není stín něco, co je třeba „vyřešit“ nebo odstranit. Je to přirozená součást naší vnitřní krajiny – místa, kam dlouho nedopadlo světlo vědomí. Když se do nich vrátíme s pozorností a respektem, často zjistíme, že právě tam sídlí potenciál k růstu, autenticita a klidná síla.

Stín jako přirozená součást krajiny

Z pohledu ekopsychologie totiž není člověk oddělenou entitou. Není „nad přírodou“, ale její součástí. Naše těla, nervové soustavy, vnímání i rytmy chování jsou hluboce propojené s přírodním světem, i když si to ne vždy uvědomujeme.

A stejně jako se mění krajina v průběhu dne a roku, proměňuje se i naše psychika – v cyklech, fázích, polaritách.

V krajině má stín svou funkci. Severní svahy, kde je více stínu a tmy, jsou chladnější, vlhčí, více zastíněné. A právě tam často roste něco, co jinde nenajdeme – lišejníky, mech, houby, hluboké kořeny. V těchto místech není rychlý růst, ale je tam zrání. Probíhají zde pomalé, ale důležité procesy. Je to prostor klidu, zpomalení a pravdy – severní svah života, kde nejsme tolik na očích, ale kde se odehrávají důležité vnitřní procesy.

V ekopsychologii se na člověka díváme jako na součást živého systému – propojeného, přirozeně se vyvíjejícího, neoddělitelného od rytmů přírody. A právě tak jako v přírodě existuje stín jako přirozená složka života, i v naší psychice má své pevné místo.

Stín není hrozba. Je to pozvánka. Prostor, kam se máme znovu podívat, ne proto, abychom tam našli problém, ale možná právě to, co je potřeba znovu přijmout.

Stín v koučování: tiché vrstvy, které potřebují být slyšeny

Potkávám se s názory, že práce se stíny do koučování nepatří a je to čistě terapeutická práce. Jde ale jeho plné odložení vůbec udělat? A je takové odložení užitečné? Nezůstaneme pak v koučovacím dialogu jen na plytkém povrchu - transakci, honbou za dosaženým výsledkem, bez hlubší proměny svého smýšlení - o sobě, druhých, světu? Jde ignorovat stínovou část, kterou si s sebou klient i kouč nosí ve své vlastní tělesnosti do koučovacího prostoru?

Ano, můžeme si jí nevšímat. Můžeme zaměřit pozornost jinam - ostatně to je přeci hlavní síla koučování, umět zaměřit svou pozornost na to, co je užitečně. Ale co když je v práci se stíny ještě větší síla? Co když je v této oblasti skrytá perla onoho našeho potenciálu, jehož odkrytí koučování slibuje?

Moje zkušenost je, že v koučovací praxi se stín často objevuje velmi jemně.

• Klient říká, že „něco nejde“, ale neví proč.

• Opakuje stejný vzorec chování.

• Reaguje neúměrně silně na určitá témata..

•. V rozhovoru se objevuje odpor, mlčení, nebo naopak přehnané nadšení.

To mohou být známky toho, že se dotýkáme nevědomé vrstvy – místa, kde je potřeba být velmi vnímavý, ale stále v roli kouče. Ne diagnostika, ne analýza, ale vědomé držení prostoru, který stín umožňuje zpřítomnit a zvědomit. Bez uvědomění je stále stín stínem.

Jak s tím začít? Možná právě teď.

Stíny nemají rády tlak. Nesnášejí rychlá řešení. Ale reagují na pozornost, klid a jemné vedení.

A proto jsem vytvořila sérii podpůrných materiálů, kurzu a workshopu v přírodě, které vám i vašim klientům mohou pomoci začít nebo prohloubit tuto práci. Chápu ale také s respektem, že to nemusí byt cesta pro každého. Pokud vás tato cesta zajímá, napište mi a ráda s vámi budu sdílet.

Nebo se jednoduše se mnou potkejte na živo na nejbližší akci, kterou pořádám osobně. Potkáte mě tak celou, živou - i s mými vlastními stíny, které i já sama celý život odkrývám a stále mě nepřestává překvapovat, jak objevná cesta to je.

Celistvost nevzniká tím, že se zbavíme stínu. Ale tím, že ho přijmeme.

Zvu vás tedy na cestu k objevování, na cestu do přírody. Příroda totiž netřídí, co je dobré a co špatné. Neodsuzuje mechem pokrytý kámen, ani pahýl stromu. Všechno je součástí.

V přírodě se můžeme znovu učit.

• Ne oddělovat, ale znovu spojovat.

• Ne opravovat, ale vidět.

• Ne ovládat, ale porozumět.

A možná právě s tímto vědomím může být i práce se stínem cestou k větší svobodě, autenticitě a hlubšímu vztahu – k sobě i k druhým.

A nejsou právě tyto principy i základní principy koučování?

Soňa

---