de Romantizace přírody - už je čas si říct celý příběh a zahlédnout celý obraz

I. Zamilování se do romantického obrazu přírody

Když se dnes mluví o přírodě, velmi často se kolem ní objevují slova jako klid, harmonie, regenerace, uzdravení nebo návrat k sobě. Zdá se, jako bychom po desetiletích života v přetechnizovaném světě znovu objevili něco, co jsme dlouho přehlíželi, že les dokáže utišit přetíženou mysl, tekoucí voda zpomaluje dech, zpěv ptáků přirozeně přitahuje naši pozornost a pohled do koruny stromů pomáhá nervové soustavě opouštět stav neustálé pohotovosti. Neurovědy, environmentální psychologie i medicína dnes přinášejí stále více důkazů o tom, že kontakt s přírodou není pouhou příjemnou volnočasovou aktivitou, ale jedním z faktorů, které významně ovlivňují naše fyzické i psychické zdraví. V mnoha zemích se proto rozvíjejí programy lesních lázní, nature coachingu, ekoterapie nebo green care a také v České republice postupně vzniká komunita lidí, kteří chtějí druhé do krajiny provázet citlivěji, vědoměji a s větším porozuměním tomu, co se mezi člověkem a přírodou během takového setkání odehrává. Zároveň má více koučů, terapeutů a mentorů ve své nabídce provázení klienta v přírodě ve stylu "prostě jdeme ven".

Jsem nesmírně vděčná, že mohu být součástí tohoto příběhu. Sama jsem zažila nespočet okamžiků, kdy několik hodin strávených mezi stromy dokázalo proměnit způsob, jakým člověk vnímal sebe sama, své vztahy nebo životní situaci, ve které se právě nacházel. Viděla jsem lidi, kteří po dlouhé době znovu cítili vlastní tělo. Lidi, kteří po měsících neustálého přemýšlení konečně na chvíli zmlkli a taky lidi (často na vyšší manažerských postech) , kteří se po letech poprvé při všímavém pobytu v přírodě rozplakali (rozumnějte uvolnili).

Možná právě proto cítím potřebu napsat text, který jde proti proudu všech těch krásných fotografií ranních mlh, mechových koberců, zurčících potoků a sluncem prozářených lesů, které dnes zaplavují sociální sítě, a které ode mne také často můžete v komunikaci o Nature Journey koučování a provázení často vidět. Ne proto, že by byly nepravdivé. Naopak, jsou velmi pravdivé. Jen to zkrátka není celý příběh v kontextu koučování a provázení přírodou.

Všímám si, že část naší společnosti - především lidé, se kterými se potkávám na kurzech provázení přírodou - jsou obvykle velcí nadšenci, ochránci a milovníci přírody. A občas se mezi nimi vyskytnou i lidé, kteří jsou hluboce zamilovaní do přírody a mají s ní opravdu velmi hluboký a personalizovaný vztah (příroda je pro ně živou bytostí s vlastním vědomím). A o to nám vlastně v ekoterapii jde? Ano, ale z mého pohledu je zdravý vztah k "čemukoli" spíše o dobré rovnováze.

jsme se jako společnost začali dopouštět zvláštního paradoxu. Po dlouhých desetiletích, kdy jsme přírodu vnímali především jako zdroj surovin, prostor pro těžbu nebo místo určené k rekreaci, jsme se kyvadlem vychýlili na opačnou stranu a začali jsme ji zase více romantizovat. Z lesa se stal chrám. Z řeky terapeut. Z hor učitelé moudrosti. Z každého západu slunce téměř spirituální událost. Místo vztahu jsme si často vytvořili představu. Místo skutečné krajiny jsme začali milovat její idealizovaný obraz. A myslím si, že je to vlastně i velmi lidské. Možná by tento stav zamilovanosti Bill Plotkin přiřadil k jednomu stádiu eco centrického vývoje osobnosti?

okolí Žamberka

Naše mysl totiž svět téměř nikdy nevnímá takový, jaký skutečně je.

Evoluce ji po miliony let formovala k tomu, aby realitu zjednodušovala, vytvářela příběhy a hledala významy, které nám pomohou lépe se orientovat v prostředí. Mozek neustále doplňuje chybějící informace, vytváří očekávání a skládá jednotlivé střípky zkušeností do srozumitelného obrazu světa. Díky tomu se dokážeme rychle rozhodovat a přežít. Současně ale právě tato schopnost vede k tomu, že si skutečnou realitu často nahrazujeme vlastní představou o ní.

A možná se to dnes děje u některých nás i ve vztahu k přírodě? Vnímáme jí především jako místo, které nás má uklidnit, má nás uzdravit, má nám pomoci, má být bezpečné, má být laskavé. Jenže příroda nám nikdy nic takového neslibovala. Opravdu na ní můžeme mít takové nároky? Co když si dovolíme připustit, že součástí přírodní světa je i to, že:

Příroda není zcela laskavá, stejně jako není zcela krutá. Příroda tu prostě je.

Čím déle se pohybuji na pomezí eko psychologie a přírodně orientovaného koučování, tím více si uvědomuji, že jedním z největších úkolů našeho oboru není lidi učit přírodu milovat. To většina z nich už dávno umí. Mnohem obtížnější je učit je vidět přírodu celou. Ne pouze její část, která je krásná, estetická, uklidňující a fotogenická, ale také tu, která v nás vyvolává odpor, strach nebo nepohodlí. Protože právě tam se podle mé zkušenosti otevírá skutečný vztah.

Ekopsychologie totiž nevychází z předpokladu,

že příroda existuje proto, aby sloužila člověku, ale naopak.

Připomíná nám, že člověk je jedním z mnoha druhů uvnitř rozsáhlého živého systému, který fungoval miliony let před naším příchodem a s velkou pravděpodobností bude pokračovat ještě dlouho po našem odchodu.

Když se na les podívá ekolog, nevidí romantickou bytost, ale vdí složitou síť vztahů, ve které spolu jednotlivé organismy nepřetržitě spolupracují, soupeří, rozkládají se, požírají jeden druhého, rozmnožují se, umírají a znovu dávají vzniknout novému životu.

To, co lidské oko často označuje za harmonii, není ve skutečnosti klid. Je to neustále se proměňující dynamická rovnováha, která vzniká právě díky tomu, že v ní mají své místo i procesy, které jsou z našeho pohledu nepříjemné.

Bez hub by les pohltila vlastní minulost.

Bez bakterií by se nerozkládalo mrtvé dřevo.

Bez predátorů by se přemnožila kořist.

Bez parazitů by se narušila evoluční rovnováha mezi druhy.

Bez smrti by nebyl nový život.

Přesto právě tyto části přírody bývají těmi,

které se snažíme ze svého obrazu krajiny vytěsnit jako první.

Milujeme motýly.

Nemilujeme klíšťata.

Obdivujeme srnku.

Neobdivujeme vlka, který ji uloví.

Fotíme rozkvetlou louku.

Nezastavujeme se u tlejícího kmene, přestože právě v něm vzniká nový les.

Není na tom nic zvláštního. Jsme přeci lidé. Naše estetické preference jsou součástí evoluce stejně jako všechno ostatní. Jenže pokud chceme budovat skutečný vztah k přírodě, nestačí milovat pouze její příjemnou tvář. Skutečný vztah totiž nezačíná obdivem. Začíná přijetím.

II. Zažít pravdu na vlastní kůži při vosím bodnutí

Abych zde jen nemoralizovala, podělím se s vámi o můj vlastní příběh setkání se s celistvým obrazem přírodního světa, s lekcí, zda já sama jsem schopná mít láskyplný vztah i stou částí přírody, která je ne zcela romantická, laskavá a pečující. Vlastně mám takových obrazů ve své osobní galerii desítky a dnes se s vámi podělím o ten nejaktuálnější z letních dní.

Společně s průvodci a kouči Nature Journey® jsme se vydali navštívit jednu z budoucích tras, které postupně vznikají po celé České republice. Od začátku jsme totiž chtěli, aby naše metodika nebyla spojena s jedním konkrétním místem, ale aby vyrůstala z krajin domova jednotlivých průvodců. Každá krajina má jiný charakter, jinou geologii, jiné světlo, jinou historii i jiné příběhy lidí, kteří v ní žijí, a právě proto věřím, že nejlepšími průvodci nejsou ti, kteří znají nejvíce technik, ale ti, kteří skutečně znají svůj vlastní kus země. Chtěli jsme tedy společně projít trasu, hledali jsme vhodná místa pro zastavení, povídali si o tom, kde by mohl vzniknout sit spot, kde by se dobře pracovalo s pozorností a kde by naopak bylo lepší skupinu nezastavovat. Byl to jeden z těch dnů, kdy člověk ani nepřemýšlí nad časem. Prostě jde krajinou, pozoruje, diskutuje, občas se zastaví, aby si všiml nějakého stromu nebo výhledu, a nechává se nést rytmem společné chůze.

Celou 3h. trasou kolem Žamberka nás citlivě provázela Lenka Skalická, průvodkyně a koučka z výcviku Nature Journey®, která v této krajině zná každé zavlnění louky a rytmus tekoucích pramenů. Sama Lenka, včelařka, už několik let zažívá hluboké a citlivé spojení s krajinou. Trápí jí kolik chemie se dnes v krajině vyskytuje a jak tím trpí fauna, flora i člověk sám. Toto téma se opakovaně od Lenky vrací při pobytech Nature Journey®, jako připomenutí toto, že i takový obraz krajiny mohou někteří lidé právě prožívat.

A můj osobní příběh je celkem symbolicky propleten s létajícími tvory, kterých bylo kolem nás v tento den celkem dost - mouchy, komáři, včely a vosy. Nic neobvyklého, je jich přeci v létě všude plno. V jednu chvíli se mi na paži usadila vosa. Nevěděla jsem o ní, neslyšela jsem ji, byla jsem nepozorná, necítila jsem ji, protože nebyla agresivní., prostě si jen sedla kousek nad můj pravý loket. Když jsem si bezmyšlenkovitě sáhla dlaní na obličej, zmáčkla jsem jí na svůj pravý biceps, přimáčkla jsem ji na vlastní tělo. Obranná reakce přišla během zlomku sekundy. Vosa udělala přesně to, co jí evoluce během milionů let vtiskla jako jedinou možnost, jak chránit svůj život - bodla mě.

Pamatuji si, že jsem tomu tehdy nevěnovala téměř žádnou pozornost. Vosy mě během života štíply už několikrát, stejně jako včely, komáři .... Můj tatínek byl včelař a když jsem byla malá, bzučelo to u nás na zahradě o sto šest. Nikdy jsem neměla na jakékoli bodnutí žádnou alergickou reakci, nikdy se nestalo nic víc než krátká bolest a několik hodin mírného otoku doprovázeného rodinnou mantrou "To je dobré na revma. Budeš zdravá a krásná". Ani tentokrát jsem nepředpokládala, že by se mělo odehrát něco jiného. Pokračovali jsme v cestě, dokončili trasu a já jsem pozdě večer z Žamberských lesů odjížděla domů s pocitem, že ten drobný vpich bude druhý den minulostí. Jenže nebyl.

Druhý den jsem se probudila s rukou, která byla nezvykle oteklá, horká a bolestivá, ale já jsem přesto zůstávala poměrně klidná. Lidská mysl má zvláštní schopnost interpretovat nové zkušenosti podle těch předchozích, a protože moje tělo vždy podobná bodnutí zvládalo bez problémů, automaticky jsem předpokládala, že i tentokrát jde pouze o běžnou reakci. Jenže během dalších hodin se otok zvětšoval, objevily se obrovské mokvající puchýře, zarudnutí se začalo šířit a ruka byla doslova rozpálená. Pořád jsem si říkala, že ještě chvíli počkám, že to přece musí ustoupit, že není možné, aby jedno obyčejné vosí bodnutí způsobilo něco vážnějšího. A právě tehdy jsem si ještě vůbec neuvědomovala, že největší lekce, kterou mi ta vosa přinesla, nebude nejen medicínská lekce o mém tělu, ale i lehce ekopsychologická o mých hranicích a také ekosystémová, o de romantizování vztahu ke krajině.

III. Infuze s kortikoidy, aneb když milujeme jen polovinu přírody

Nakonec jsem skončila v Praze ve Všeobecné fakultní nemocnici na pohotovosti s rukou napojenou na infuzi vedoucí diskuzi s lékařem, který mi (pro mně nečekaně, tedy nečekala bych to z úst lékaře) sděloval svůj názor: Víte "Ta vosa za to tak úplně nemůže, ona taky chudák neví co se životem, když je všude v přírodě tolik chemie. Vody, včely, mouchy, komáři jsou tou chemií, kterou mi lidé dáváme do přírody (myšleno na louky a pole) doslova napuštění. Nemůžete čekat, že to teď tělo přirozeně ustojí." Možná bych s tímto zajímavým lékařským názorem ještě chvíli pobyla v diskuzi, kdyby lékař neměl napilno, protože šel zachraňovat další lidské životy.

Tiše jsem pozorovala odkapávající kortikoidy a v hlavě se mi neustále vracela jedna zvláštní myšlenka. Vlastně jsem opravdu nebyla rozzlobená na vosu a už vůbec jsem necítila nespravedlnost. Mnohem více mou pozornost připoutávalo něco jiného – jak samozřejmé pro mě bylo očekávání, že se příroda kolem Žamberka "ke mně bude chovat hezky“ a jak jsem si vysnila, že to bude další úžasný den s průvodci a kouči v přírodě, až jsem na chvíli odložila přítomnou bdělost a respekt k nekompromisnosti při lekcích, kdy v přírodě stojíme tváří v tvář životu a smti.

Příroda totiž není jenom terapeutická, není to jen wellness centrum pro naši rekreaci!

Není ani moudrou stařenkou, která čeká, až si k ní přijdeme odpočinout.

To všechno jsou lidské příběhy, které jsme na ni jako lidé postupně navrstvili.

Jsou srozumitelné a do určité míry i užitečné, protože nám pomáhají znovu objevovat vztah ke krajině, který moderní společnost na dlouhou dobu ztratila. Současně ale cítím, že pokud chceme tento vztah skutečně prohlubovat, musíme být ochotni opustit některé vlastní iluze. Jinak totiž nebudeme navazovat vztah s přírodou samotnou, ale pouze s představou, kterou jsme si o ní vytvořili.

Naše kultura má ostatně s idealizací přírody dlouhou historii. Evropský romantismus devatenáctého století proměnil krajinu v prostor čistoty, nevinnosti a duchovního povznesení. Město se stalo symbolem odcizení, zatímco hory, lesy nebo divoké řeky představovaly místo, kde člověk znovu nalézá svou autenticitu. Tento obraz je hluboce zakořeněný i v dnešní společnosti. Jen změnil svůj slovník. Dříve se mluvilo o vznešenosti přírody, dnes častěji hovoříme o wellbeingu, mindfulness nebo biofilii. Podstata však zůstává podobná – příroda je chápána především jako něco, co prospívá člověku.

Jenže ekologie vypráví úplně jiný příběh. Vidí nesmírně složitou síť vztahů, ve které spolu miliony organismů nepřetržitě spolupracují, soupeří, požírají se navzájem, rozkládají mrtvou hmotu, šíří semena, opylují květy, regulují početnost jiných druhů a společně vytvářejí něco, čemu říkáme ekosystém. To, co lidské oko často označuje jako harmonii, není výsledkem klidu, ale nepřetržité dynamiky. Les není tichý proto, že by se v něm nic nedělo. Je tichý proto, že většina procesů probíhá mimo naši pozornost.

Stačí obrátit trouchnivějící kmen a pod jeho kůrou se otevře úplně jiný svět. Svět larev, hub, bakterií, drobných bezobratlých a mikroorganismů, kteří právě v této chvíli rozkládají to, co ještě před několika lety bývalo mohutným stromem. Z lidského pohledu může být rozklad symbolem zániku. Z pohledu lesa je to jeden z nejdůležitějších procesů života. Bez rozkladačů by se živiny nikdy nevrátily zpět do půdy. Bez hub by se zastavil koloběh uhlíku. Bez bakterií by se les během několika desetiletí utopil ve vlastní minulosti.

Stejně tak je tomu s organismy, které jsme si zvykli označovat jako škůdce nebo parazity. Už samotná tato slova jsou zajímavá. Vypovídají totiž mnohem více o našem lidském hodnocení než o samotných organismech. Klíště není z biologického hlediska zlé, komár není krutý, vosa není agresivní. Všichni tito živočichové pouze naplňují svou evoluční strategii přežití, která se utvářela po miliony let stejně legitimně jako strategie srnky, dubu nebo člověka.

Právě v tomto bodě se podle mě ekopsychologie setkává s hlubší filosofií vztahu.

Pokud přijímáme pouze tu část přírody, která je krásná, voňavá, estetická a příjemná, nevstupujeme do vztahu s přírodou jako celkem.

Vybíráme si jen její fragmenty, které odpovídají našim potřebám a představám. Podobáme se člověku, který tvrdí, že miluje oceán, ale pouze tehdy, když je hladina klidná a obloha modrá. Ve chvíli, kdy přijde bouře, začne oceán vnímat jako svého nepřítele. Jenže oceán se nezměnil, změnilo se pouze naše očekávání a perspektiva jak se na něj díváme a vztahujeme. Čím déle o tom přemýšlím, tím více si uvědomuji, že tato selektivnost se netýká pouze našeho vztahu ke krajině. Stejným způsobem často přistupujeme i sami k sobě.

Máme rádi vlastní laskavost.

Máme rádi svou kreativitu.

Máme rádi empatii, odvahu, schopnost pomáhat druhým nebo chvíle,

kdy jsme výkonní, soustředění a psychicky stabilní.

Mnohem obtížněji ale přijímáme únavu, vztek, závist, bezmoc, nejistotu nebo chvíle, kdy se nám nedaří být takovými, jací bychom podle vlastních představ měli být. Tyto části své osobnosti často označujeme za problém, slabost nebo selhání a snažíme se jich co nejrychleji zbavit. Není to vlastně podobné tomu, jak přemýšlíme o krajině?

Toužíme po lese bez klíšťat.

Po létě bez komárů.

Po zahradě bez plevele.

Po louce bez vos.

Po řece bez povodní.

Po horách bez bouřek.

Jenže stejně jako taková příroda neexistuje, neexistuje ani lidská psychika, která by byla tvořena pouze tím, co je příjemné. Evoluční psychologie dnes velmi dobře ukazuje, že emoce, které označujeme jako negativní, nejsou chybou lidského mozku. Strach chrání život, vztek pomáhá bránit hranice, smutek podporuje adaptaci po ztrátě, závist může upozorňovat na nenaplněné potřeby. Stejně jako v ekosystému mají i v lidské psychice své místo procesy, které nejsou příjemné, ale přesto jsou funkční.

Možná právě proto mě tolik oslovuje jedna ze základních myšlenek ekopsychologie – že náš vztah ke světu nikdy není oddělený od vztahu k sobě samým.

Když odmítáme určité části přírody, stojí za to se občas zastavit a položit si otázku, zda podobným způsobem neodmítáme také některé části vlastního života. Samozřejmě nejde o jednoduchou symboliku ve stylu „vosa představuje vztek“ nebo „klíště představuje závislost“. Takové interpretace mi připadají příliš mechanické a někdy až násilné. Mnohem více mě zajímá samotný princip.

• Co se ve mně odehrává ve chvíli, kdy se setkám s něčím, co naruší můj obraz světa?

• Co se děje, když příroda přestane odpovídat mému očekávání?

Moje zkušenost s vosou se proto postupně přestala týkat vosy, začala se týkat mě. Začala se týkat mé vlastní potřeby cítit se v přírodě bezpečně, mé důvěry ve vlastní tělo i mé představy, že po tolika letech práce v krajině už mě vlastně nemůže nic překvapit. Přitom právě příroda je místem, které nás znovu a znovu učí pokoře. Ne pokoře založené na strachu, ale na vědomí, že nejsme nadřazenými pozorovateli života. Jsme jedním z jeho účastníků.

A možná právě v tom spočívá skutečné od-romantizování přírody?

Neznamená to asi přestat obdivovat ranní mlhu, rozkvetlou louku nebo zpěv ptáků. Neznamená vzdát se úžasu, který krajina probouzí. Znamená pouze rozšířit tento úžas natolik, aby v něm bylo místo i pro vosu, klíště, rozkládající se kmen nebo houbu prorůstající mrtvým dřevem. Teprve tehdy totiž přestáváme milovat jen estetickou podobu přírody a začínáme vstupovat do vztahu s její skutečnou celistvostí.

Profese začíná tam, kde končí romantismus

Možná právě tato zkušenost byla jedním z důvodů, proč jsem během následujících dnů začala přemýšlet ještě o jedné rovině celého příběhu. Už nešlo jen o můj osobní vztah k přírodě ani o filozofickou úvahu nad tím, jak snadno si vytváříme romantické představy o světě. Čím déle jsem seděla doma s oteklou rukou a postupně sledovala, jak se tělo vrací do rovnováhy, tím silněji jsem si uvědomovala ještě něco jiného.

• Co kdyby se totéž nestalo mně?

• Co kdyby to byla klientka, kterou právě provázím lesní terapií?

• Co kdyby podobně silná alergická reakce přišla uprostřed několikakilometrové trasy daleko od auta?

• Co kdyby šlo o dítě, staršího člověka nebo klienta, který o své alergii vůbec neví, protože se s ní stejně jako já nikdy předtím nesetkal?

V posledních letech s velkou radostí sleduji, kolik lidí objevuje lesní lázně, ekoterapii, přírodní koučování nebo různé formy průvodcovství v krajině. Je to krásný vývoj. Myslím, že naše společnost bude podobné služby potřebovat stále více. Jenže současně ve mně někdy vyvolává otázku, zda se vedle nadšení dostatečně věnujeme také profesionalitě.

Občas totiž slýchám věty typu: „Stačí přece vzít lidi do lesa.“ Nebo: „Příroda to udělá za nás.“

Pokaždé, když něco podobného slyším, cítím v sobě zvláštní zvědavost. Ne proto, že bych nevěřila léčivému potenciálu přírody, právě naopak, věřím mu natolik, že si myslím, že si zaslouží profesionální přístup. Příroda je prostředí, ve kterém se může odehrávat velmi hluboká lidská zkušenost. Jakým způsobem se ale tato zkušenost rozvine, může být také ovlivněno člověkem, který skupinu nebo jednotlivce přírodou provází.

Proto jsme od samého začátku při tvorbě metodiky Nature Journey® věděli, že nechceme učit pouze techniky. Samozřejmě učíme práci se smyslovými pozvánkami, sit spoty, land artem, art coachingem nebo koučovacími rozhovory v krajině. To všechno je důležité. Jenže čím déle metodiku rozvíjíme, tím více si uvědomuji, že skutečná profesionalita souvisí i se schopností spoluvytvářet bezpečný prostor. Myslím tím prostor bdělé přítomnosti a respektu. A když říkám bezpečný, nemyslím tím pouze psychologické bezpečí, které je dnes v koučování často skloňovaným pojmem.

Myslím bezpečí v mnohem širším slova smyslu. Bezpečí fyzické, psychické, etické i vztahové.

Bezpečí, které nevzniká tím, že budeme lidem slibovat, že se v přírodě nemůže nic stát. Naopak vzniká tím, že jsme připraveni přijmout skutečnost, že se stát může ledacos, a že jsme ochotni nést odpovědnost za to, jak na podobné situace zareagujeme.

Příroda totiž není sterilní prostředí. Může přijít bouřka, může padnout strom, někdo může uklouznout na mokrém kameni, někdo může dostat panickou ataku. Jiný člověk může během několika hodin procházet velmi silnou emoční krizí, protože právě krajina otevřela (myslím tím zazrcadlila obsah psychiky) něco, co bylo dlouho skryté. Někoho může štípnout vosa, iného uštkne zmije. A někdo může zkolabovat z úplně jiného důvodu, který s přírodou vůbec nesouvisí. To všechno jsou situace, které se mohou stát, když se rozhodneme s našimi klienty pracovat v přírodě. Děje se to nikoli proto, že by příroda byla nebezpečná, ale proto, že je zkrátka živá.

A právě živost vždy znamená určitou míru nepředvídatelnosti.

Mám někdy pocit, že současná kultura se snaží eliminovat veškeré riziko. Toužíme mít všechno pod kontrolou. Chceme předvídat každý scénář, zajistit každou eventualitu a vytvořit prostředí, ve kterém se nikdy nic nepokazí. Jenže živý svět takto nefunguje. Les není laboratoř. Řeka není terapeutická místnost. Louka není konferenční sál. Právě proto vyžaduje práce v krajině jiný druh profesionality než práce mezi čtyřmi stěnami.

V zahraničí si tuto skutečnost začínají uvědomovat již delší dobu. Řada organizací, které připravují průvodce a kouče pro práci ve volné přírodě, považuje znalost první pomoci nebo wilderness first aid za samozřejmou součást vzdělávání. Ne proto, že by chtěly lidi strašit. Naopak. Protože vědí, že profesionál se nepozná jen podle toho, že umí vést krásnou reflexi pod stoletým dubem.

Profesionál se pozná podle toho, že průvodce nebo kouč dokáže zachovat klid i ve chvíli, kdy se něco nečekaného skutečně stane.

21.7.2026, okolí Žamberka

Pracujete v přírodě s klienty jako kouč, průvodce, terapeut?

A jak jste kompetenčně (psychicky, fyzicky a i technicky) vybaveni a takové situace?

Součástí našeho výcviku Nature Journey® není pouze koučování v přírodě nebo ekopsychologie, ale také

• psychické bezpečí,

• základy krizové intervence,

• stabilizace klienta v náročných situacích,

• orientace v rizicích práce v krajině nebo

• přemýšlení o tom, jak vytvářet podmínky, které budou pro klienty co nejbezpečnější i v případě případného ohrožení jeho života.

A právě zde se podle mě kruh celého příběhu uzavírá. Moje zkušenost s vosou nebyla

příběhem o nebezpečné přírodě,

• byla příběhem o pokoře, pokoře vůči živému světu, který není vytvořen podle našich představ, ale podle zákonitostí evoluce.

• Pokoře vůči vlastnímu tělu, které může po sedmačtyřiceti letech zareagovat úplně jinak než kdykoli předtím.

• A také pokoře vůči profesi, kterou jsem si vybrala. Protože čím více pracuji s lidmi v krajině, tím méně věřím na jednoduché odpovědi a tím více věřím v poctivou přípravu, celoživotní učení a ochotu nést odpovědnost.

Možná právě to je největší lekce,

kterou jsem si z onoho letního dne odnesla.

Odromantizovat přírodu totiž neznamená přestat ji milovat. Znamená milovat ji natolik,

že ji přestaneme nutit odpovídat našim představám.

Znamená přijmout, že stejně jako každý skutečný vztah bude někdy krásná, jindy náročná, občas nepředvídatelná a čas od času bolestivá cesta. Znamená přestat hledat pohádkový svět, ve kterém je všechno harmonické, a místo toho se učit žít ve světě skutečném – světě, ve kterém vedle spolupráce existuje konflikt, vedle zrození smrt, vedle bezpečí nejistota a vedle léčivých účinků přírody také její divokost.

A právě tato divokost je možná tím, co dnes potřebujeme znovu objevit nejvíce. Ne proto, abychom ji zkrotili, ale proto, abychom se vedle ní znovu učili být lidmi.

Možná právě proto mě dnes mnohem více než romantická naděje oslovuje to, čemu Joanna Macy říká aktivní naděje. Naděje, která nevyrůstá z přesvědčení, že svět bude automaticky lepší, ani z útěchy, že příroda všechno napraví za nás. Aktivní naděje začíná mnohem střízlivěji. Začíná odvahou podívat se světu do tváře, přiznat si klimatickou krizi, úbytek biodiverzity, války, polarizaci společnosti i vlastní bezmoc, a přesto se každé ráno znovu rozhodnout udělat alespoň malý krok směrem k životu.

Stejně tak chápu i poslání Nature Journey®, kde neučíme lidi utíkat do lesa před světem. Zveme je do krajiny proto, aby v ní znovu našli sílu vrátit se mezi lidi. Aby odcházeli nejen klidnější, ale také zralejší. Nejen odpočatější, ale také odpovědnější. Protože skutečný vztah k přírodě podle mě nekončí na lesní cestě, ale pozná se až podle toho, jak žijeme, jak se rozhodujeme, jak zacházíme s druhými lidmi a zda jsme ochotni – každý podle svých možností – přiložit ruku k dílu.

Možná právě tehdy přestává být příroda místem, kam si chodíme odpočinout. A stává se společenstvím života, jehož jsme byli, jsme a vždy budeme neoddělitelnou součástí.

Je pro vás příroda bezpečným místem?

• Change Image

  ANO 100 %
• Change Image

  NE zcela, mám v ní obavy