Co dnes znamená "osvobození"? Paměť krajiny, paměť těla, paměť vztahu.

Ing. Soňa Staňková, DiS., PCC
před 4 dny
Minut čtení: 5

Každý rok si 8. května připomínáme konec druhé světové války v Evropě. V kalendáři stojí "Den vítězství", "Den osvobození". A my často máme tendenci vnímat tento den jako historický mezník, který se nás osobně netýká. Ale já mám pocit, že se týká. Hluboce. Tělesně. Vztahově. Skrze příběhy, skrze krajinu, kterou procházíme.

Narodila jsem se později a díkybohu jsem nebyla přímým svědkem války. Ale její příběhy ke mně přesto přišly. Když mi bylo asi šest nebo sedm let, vyrůstala jsem na vesnici a ptala jsem se babičky na to, jaké to bylo, když byla mladá. Nevyprávěla mi ty příběhy jako strašidelné nebo temné. Vyprávěla mi je klidně, s vnitřní silou. A přestože v nich bylo někdy i hodně smutku nebo nebezpečí, vždycky na konci příběhu zůstala naděje. Tu tam moje babička nikdy nezapomněla vtisknout.

Jedna z těch vzpomínek mi zůstala navždy: Vyprávěla mi, jak v květnu 1945, vyběhli všichni z vesnice na náves, protože se roznesla zpráva, že válka skončila. Čekali tpělivě, a radosstně u silnice, že přijedou tanky s vojáky z osvobozenecké linie, které budou moci vítat a oslavovat. Bohužel ale první neprojížděli osvoboditelé. Projížděli němečtí vojáci – ustupující, vyděšení, ozbrojení. Ale možná i částeně rádi, že "mohou jet domů" a že i pro ně celé to utrpení končí? Projížděli klidně vesnicí. Přesto moje babička, tehdy ještě mladá 24 letá žena, stála s květinou v ruce a bála se - její tělo si vrylo tento stav do své paměťové stopy.

Pamatuju si, jak silný ten příběh pro mě byl, když jsem ho poslouchala jako dítě. Jak jsem se bála o ni, i když seděla přímo vedle mě a vyprávěla příběh - tak jak to babičky umí - s laskavým a měkkým hlasem. Ten příběh se ve mně ale zapsal – nejen jako vzpomínka, ale jako tělesný otisk. A vždycky v květnu, když zavoní šeříky, se mi tento příběh i tělesně vrací. Věřím, že podobné příběhy nesou v sobě lidé po celé zemi – ať už žili na vesnicích, ve městech, v horách. Naši předkové (všichni - protože všichni máme své předky) byli součástí tohoto příběhu. Ne někde daleko, ale tady – v našich městech, vesnicích, lesích. Ta zkušenost se neztratila. A i když vám o nich vaši prarodiče nevyprávěli, neznamená to, že nejsou.

Ty příběhy jsou v nás. Jsou v našich tělech. A jsou v krajině.

Já se na ten den dívám jinak než dřív. Už ho nevnímám jen jako "konec války". Vnímám ho jako připomínku toho, že mír nezačíná podepsáním kapitulace, ale až tehdy, když se tělo cítí v bezpečí. A to se často neděje přes noc. Ani přes generaci.

A tak si kladu otázku:

Co pro nás dnes znamená slovo osvobození?
Co potřebujeme my – dnes, tady – osvobodit?

Mnoho lidí dnes cítí napětí, únavu, nejistotu. Možná ne válku, ale krizi jiného druhu. Environmentální úzkost, smutek ze ztráty přírody, vina, že jsme něco zanedbali. Tělo reaguje. Zrychlujeme, přepínáme, nebo naopak otupíme. Ale hluboko v nás je touha – po návratu. Po spojení. Po klidu, který není útěkem, ale pevným bezpečným bodem?

A krajina to všechno vidí. Je svědkem.

Ostatně tak, ako vždy.

Tuhle větu často opakuji na svých retreatech – zvlášť na Vysočině, v krajině Melechova. Ten kraj je pro mě něčím víc než jen krásným místem. Je to živý pamětník. V kopcích Melechova se za války skrývali partizáni. Lesy nesou tichou stopu tehdejší odvahy, bolesti, i toho, co se nesmělo říct nahlas. Když těmito místy provázím skupiny při lesní lázni, neopomenu to zmínit. Ne jako břemeno, ale jako pozvání k úctě. K respektu k těm, kdo tu byli před námi a mělo pro ně místo specifický význam.

Možná si kladete otázku: Co to vlastně znamená, že máme tyto příběhy „zapsané v těle“? Že je krajina „svědkem“?

Nemluvím o ničem nadpřirozeném. Mluvím o velmi konkrétní zkušenosti, kterou dnes potvrzuje psychologie i neurověda. Lidské tělo není jen schránka – je to paměťový systém. Neseme v sobě nejen své vlastní prožitky, ale i vzorce vnímání, které se formovaly napříč generacemi. To, jak reagujeme na stres, jak vnímáme nebezpečí, jak se vztahujeme ke skupině nebo k neznámému, je často nevědomě ovlivněno tím, co žili naši předkové. Například: pokud byla generace před námi naučená mlčet o těžkých věcech (aby přežila), můžeme i dnes – aniž víme proč – cítit, že není bezpečné vyjadřovat emoce. Pokud naši předkové zažívali válku, útěk, hlad, mohou se jejich zkušenosti promítat do našich nervových vzorců – ve formě napětí, přepínání, nebo naopak ochromení.

Tělo si pamatuje i to, co mysl už zapomněla. A právě kontakt s přírodou nám může pomoci tyto hluboké vrstvy v sobě znovu bezpečně cítit a uvolnit.

A pak je tu paměť krajiny. Ta není psaná slovy, ale otiskem událostí v prostoru.

V místech, kde se skrývali lidé, kde někdo přišel o život, kde se odehrály oslavy nebo rituály, často zůstává zvláštní energie – atmosféra, kterou nelze přesně pojmenovat, ale mnozí z nás ji dokážou vnímat. Krajina nese stopy lidské přítomnosti – cest, zídek, pamětních nápisů, symbolů. A když do té krajiny vstoupíme s vědomím toho, co viděla, můžeme vnímat, že nejsme první, kdo tu hledá bezpečí, ticho nebo smysl. Že nejsme první, kdo tudy jde.

Vnější krajina a vnitřní krajina nejsou oddělené. To, co se děje v přírodě kolem nás, často rezonuje s tím, co se děje v našem těle. A naopak – když vnitřní krajina najde klid, může se nově otevřít i náš vztah k vnější krajině.

V Nature Journey učím, že obnova vztahu ke krajině není jen o ekologii. Je to i práce s pamětí. Pamětí těla. Pamětí místa. Pamětí lidské zkušenosti.

A možná právě proto má příroda tak hluboký efekt na naši psychiku – protože není neutrální. Nese příběh. A dává prostor k tomu, abychom se znovu spojili – se sebou, s ostatními, i s tím, co nás přesahuje.

Slovo osvobození pak neznamená útěk. Znamená návrat. Návrat k tělu, které si pamatuje. K zemi, která nese stopy. K přítomnému vztahu, který uzdravuje. A tak 8. květen není jen datum. Je to příležitost. Zastavit se. Uvědomit si, co všechno naše tělo nese. A co možná může krajina – jako svědek i průvodce – pomoci nést s námi.

A možná se vás něco z toho, co jsem psala, týká. Možná to ve vás něco jemně rozeznělo, připomnělo nebo otevřelo. Pokud cítíte, že byste chtěli těmto tématům věnovat víc prostoru – v sobě, v těle, v krajině – můžete se přidat na jednu z mých cest.

Program Nature Journey je právě o tom: o návratu ke vztahu s přírodou, s tělem, s hlubokou vrstvou paměti, která ne vždy mluví slovy, ale je přesto živá.

Scházíme se v krajině, která nese příběhy – a zároveň je dost prostorná na to, aby v ní mohl vznikat i ten váš. Více o programu najdete tady: https://www.sonastankova.cz/nature-journey

Styl a obsah tohoto textu vychází z mé osobní zkušenosti, AI byla využita jako nástroj pro stylistické a gramatické úpravy, strukturování myšlenek a jemné rozšíření textu. Cením si toho, že mi tato spolupráce :-) pomáhá tvořit.